VEZLI MĚSTEM STARÝ KMEN...

Vezli městem starý kmen, řetězy byl spjatý

jako strašný lesů král, chycen svými katy;

zbaven svojí koruny, zeleného hávu,

pod pilou měl odpykat všecku moc a slávu.

Padlý titán! Ještě teď v poslední své chvíli

nutil úctu k letům svým, k vzdoru svojí síly,

ještě nyní, jak se třás’, zdálo se, že v ráz by

mohl strhat, setřásti pout svých tuhé vazby.

A já, jak jsem kolem šel, viděl jsem ho v duchu

v tmavém hvozdě bez konce do vonného vzduchu,

do modra i do mraků čelo týčit vezdy,

zřel jsem v jeho koruně zářit modré hvězdy.

Viděl jsem, jak vypjal hruď klidně proti blesku,

slyšel jeho ševely, tichou píseň stesku,

a pak jak se rozšuměl hrozbami či hněvem,

jak když lev se na poušti táhlým ozve řevem.

Tisíc ptáků zpívalo v jeho ratolesti

o slunci a jarních dnech, o lásce a štěstí,

až pak náhle jedenkrát bolestně a temně

jeho pádem obrovským zaduněla země.

A teď všeho zbaven již, v okovech tu vlečen,

zdál se býti blízké už smrti svojí vděčen;

chápu, starý titáne, jediný snad z davu,

jak ti lehko pod ostří sklonit nyní hlavu!