VEZMI, JEN VEZMI NA SEBE SVŮJ KŘÍŽ!

Trpíš a naříkáš. Trpíš a reptáš prudce.

Je možno jinak? Vždyť jsi člověk jen!

Pod tíhou klesáš, mstivě svíráš ruce:

Žils málo tak! Jsi pro vždy nemocen!

Zříš tolik nižších a přec tolik zdravých!

Zříš tolik horších v rozkoši žít jen!

A přec: Což nevyznáváš Věčnost prostřed změn,

jež řídí rytmus proudů nejvíc dravých?

Ó ty, jenž na vše s výše pohlížíš,

ty, který Kosmu Přední Princip znáš,

ty, jenž jsi promyslil a tedy dobře víš,

že celý život, celý osud náš,

je předků nebo vlastní viny tíž;

že na Bytosti Rodu každá změna

je vlastním jejím žitím utvářena,

jen stopa zásluhy neb viny v běhu let –

Ó ty, jenž s perspektivy vyšší na vše zříš,

proč váháš doznat, že jsi ten, jenž jsi,

že zákon naplňuješ jen v své pouti vezdejší,

co žití rodu jen mystický výpočet –

že žiješ a že máš jen to, co zasloužíš!

Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž!

Vždyť jenom tak lze vinu vykoupit,

že protrpíš se jí – to vyšší, duchové,

jež, jako jádro v slupce, v duši tvé

je tištěno – jen tím, že roztříštíš

tu slupku dřív, dovedeš vydobýt.

Jen tak se osvobodíš, shodíš svoji tíž,

jen tak se vzneseš v blaženější říš –

Vezmi, jen vezmi na sebe svůj kříž!