VĚZNI

Šum bílých motýlů se unaveně ztiší

i slunce polední svou sílu vyzáří,

pak luna studená se chýlit bude s výší

nad lidskou bolestí, jež úpí v žaláři.

Pak bude dlouhá noc a ticho státi za ní

– tůň smrti hluboká, náš nadsmyslný svět –

i budou hvězdy plát a šílet do skonání...

Kdo úpí v žaláři, je nesmí uvidět.

Pak budou jitra zas, tak hýřící a smělá,

jež rosou opájí a očarují cit;

že jitro svátkem duše jest i těla,

kdo úpí v žaláři, to sláb je pochopit.

On jara nechápe, jež bleskem sněhy taví

a krví prolíná v snách probuzený květ,

on léta nechápe, čas smyslný a žhavý,

jenž v černu žaláře se nesmí rozhořet.

Ach, on též nechápe čas ocúnů, jež nyjí

pod mocí jeseně jak harmonický sten,

dech krásy hasnoucí ho kouzlem neovíjí,

kdo úpí v žaláři, jím není rozechvěn.

On nezná, necítí, kdy ledy řeku tíží,

v snů návěje se všecko ponoří...

Ke hloubím žaláře se život nepřiblíží

a mrtvé pojmy znovu nestvoří.

Ni bouř, ni klid, vliv všehomíra na zem,

ni v koloběhu vzrůst a hynutí,

však touha jen, být jedovatým plazem

a instinktivní lačnost uštknutí.