Vězňové.

Již bije dvanáct na věži,

z nás ještě nikdo neleží,

přes mříže zříme v tichou noc

a nečekáme na pomoc.

Hvězdy se chvějí na nebi

a uklidňují bouř v lebi

a loudí se rtů slabý sten –

a stále míjí víčka sen.

V stříbrném svitu měsíce

se leskne přilba, ručnice,

a duní stráží pevný krok

ve dne i v noc, tak rok co rok.

My přecházíme po cele,

strach nemáme z té ocele,

neb jinou kujem v duši zbraň,

byť bělela nám mladá skráň.

Byť o chlebě a o vodě,

zůstanem věrni Svobodě,

jež roztrhla vždy pouta v ráz:

i nám otevře mříže zas!