Vězňové na procházce.

Jak chumle hmyzu na dně kalužiny,

jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu

po dvoře, který páchne plný špíny,

a z jejich slov jen kal dolétá k sluchu.

Jdou, hovoří a odhazují sliny –,

jdou v jednotvárném, zasmušilém ruchu;

šat, na znamení bratrství vší viny,

odporný stejně mají, plný puchu.

A z každé tváře jiná bída zeje,

ten proklíná, ten cynicky se směje –;

jak průvod by to lidských běd byl v směsi.

Však zdá se mi, že velké theorie

jen sílí v bahně tom, jež tady hnije,

ač aristokrat cit se toho děsí.