VI. Adofir de Mudafar.

Adofir měl z Mudafaru

Ruedu na mušce míti,

donu Alfonsi když králi

vybojoval toto město.

Almofalar onen Maur

smělou lstí a odvážlivou

do hradu se vplížit doved,

a jej pevnou držet páží.

Adofir hned, jak to slyšel,

rychle posly vyslal králi,

za pomoc ti prosili jej,

by jim ono dobyl město.

Dona Ramira král poslal,

Garcia též a sám vedl

národu tam valné davy;

všecky dobře ozbrojené.

Sliboval tu Mudafar,

sotva dozvěděl se o něm,

otevříti brány svoje

leč jen králi statečnému.

Pozval jej i všecky grandy,

všecky pozval k hodokvasu,

tak že král měl na svém hradu

příčin dost se obávati.

A tu infant Don Ramiro

ve spolku jsa se hrabětem,

k hodu jde, je doprovázet,

k hodu král se neodváží.

Sotva práh přestoupli síně,

zrádně byli zavrážděni

s družinou též, jež šla s nimi,

nad čímž král si těžce stýskal,

nebo tím se zdál být bez cti.

Cidovi tu poslal psaní

– U Ruedy dlel Cid blízko –

sám jsa vyhnán z vlasti svojí.

Sotva dostal toto psaní,

ku králi si zajet spěchal,

statných rytířů a pánů

jako průvod za ním spělo.

Sotva dobrý král jej uzřel,

hned jej na svou milost přijal,

vyprávěl mu, co se stalo.

Prosebně král pravil k němu:

„Se mnou pojď již do mé říše,

se mnou obývej můj palác.“

Cid mu zlíbal obě ruce,

neb mu odpustil již dávno.

Ale Cid to nechtěl přijmout,

dokud král by nesvolil mu,

z šlechty každému, jejž vyhnal,

třicet plných dnů dopřáti,

než by opustil svou vlast.

Nikoho, kdo chybil, nesmí

bez slyšení vyháněti,

práva jejich zkracovati,

vasallům jež patří právem,

větší ukládat jim berně,

nežli právo žádat může.

Kdo by přestoup tyto řády,

navždy propadniž on pomstě.

Vše to Don Alfonso slíbil,

nemá více k podotknutí.

Na cestě do Kastilie

Roderigo rozbil stany,

vyhladověl toho Maura,

jenž ten hrozný skutek spáchal.

Prorádné pohany, všecky

jako jatce poslal králi,

který sotva že je zhledl,

spravedliv byl stejně ke všem.

Dary, Cid jež dal mu milý,

tuze se mu zalíbily.