VI. Antický monolog.

Utajená ve svých skalách

zřela jsem tě nad vodou,

skalní drozd co v sladkých škálách

opájel hvozd lahodou.

Cos tam dělal pod večer?

Zakletá já v svoji sudbu

slyšela jsem pouze hudbu

sfer.

V Heliem kraj zatopený,

jenž se nížil v moře hloub,

na bílé jsem zřela pěny,

na červánků žhavý sloup.

V jisker výheň pěnou hrál,

opál hodil do leknínu,

chvěl se v jasu a pak v stínu

splál.

Jedna divá labuť táhla

na sever a zpívala;

to prý značí smrt – já znáhla

za ni jsem se dívala,

v tom tys na břehu se mih,

k zrcadlu té lesní vláhy

sklonil jsi se celý nahý,

tich.

Skláněl jsi se víc a více...

Cos tam jenom vidět chtěl?

Zlatem tkané svoje kštice

a svých údů sněžný běl?

Či chtěl’s zmámen tíží snů

nymfu k sobě v objímání,

strhnout, vnořiti se za ní

k dnu?

Viděla jsem tebe z dáli,

ztepilost tvou a tvůj vzrůst,

ale spjaté v žernov skály,

slovo nevyšlo z mých úst.

Ve vodě jsi hledal nah,

všecky vděky svého těla,

a já vzdychnout neuměla...

Ach!

Odcházel’s tak uklidněný,

vlastní krásou nadšený,

necítil’s mé srdce ženy,

plné sladké ozvěny.

Zpívals, aj tvůj mladý hlas

zvlnil dávno spící lesy,

ozvuk můj se slabě kdesi

třás’.

Odcházel’s a nevším sobě,

co vše echo chytit můž,

hrdý, sličný v mládí době

vůči slabé ženě muž.

Odešels. Kol klid a šer,

jen já zakleta v svou sudbu

slyším z dálky pouze hudbu

sfer.