VI. Až umru a má bytost v nicotu

Až umru a má bytost v nicotu

až obrátí se naprostou,

a z mého srdce, které bilo tu

jen pro tebe, až růže porostou,

a ty až jednoho dne krásného

se na mém hrobě zastavíš,

v milence zavěšena nového,

jejž zatím sobě jistě namluvíš,

v těch šatech černých (Machara viz!), jež

vždy nejlíp ze všech sluší ti,

a na moji si lásku vzpomeneš

a srdce tvé snad cosi pocítí,

a když pak náhle z hrobu zaslechneš,

jak já se směji potichu,

viď, ty přec při tom vážnou zůstaneš

a ty se jistě nedáš do smíchu?!

Vždyť by pak ten tvůj nový milenec,

vida, že jsi tak veselá,

smál se mi též a poznal na konec,

že jsi mne nikdy ráda neměla...