VI. Ballada o růži.

Na sváhu bujném růžinka

Květla jak hvězdy svit –

V korůnce stkví se rosinka

Jak mořské perly třpyt.

A vedle z keřův kos pěje,

Jak táhlý z fletny zvuk,

Že srdce v ňadrách rozchvěje,

Až jeho zmírá tluk.

A kolem jde hoch zmoucený,

Tu růži uzří hned;

K ní vodí zpěv roztoužený,

Anť slza vlhčí hled.

„Jak můžeš takto krásně kvěsť,

Ty růže v květu svém,

Když v srdci mém tak teskno jest,

A přec tak sladko v něm?

A proč tak zpěvem laskavým

Ty pěješ z keřův as,

Když v písni svojí neslavím

Svou rozkoš, lásky čas?

Mé milce, růže, budiš dar,

Ty ptenče, pěj mou slasť,

By’s očářila její čar,

By’s vpěl v hruď jí mou strasť!“

Tak zazpíval a ulomil

Tu růži zpěvák ten;

Jí ňadra milky ozdobil

V své lásce utěšen. –

Tu nikdy víc kos nezapěl

Svou milosložnou věsť;

Na zrádném ňadru svadla, žel!

Nemohla růže kvěsť.