VI. Barbaři pyšní polem jdou,

Barbaři pyšní polem jdou,

korouhev vlá jim nad hlavou

s třásněmi krvavými. –

Černý se orel třepetá – – –

Buď, bědná stvůro, prokleta

i s všemi raby svými!

Barbaři pyšní polem jdou

a stopu svoji krvavou

po širém kraji vlekou – –

Kam těžkou vpadnou kročejí,

tam vzdechy větrem zavějí

a slzy zdrojem tekou...

Tam hoře vzrůstá z hor i vod,

a nedozraje klas ni plod,

a žalem puká kámen – –

Laň z borů prchá, z nivy pták,

a všude krev, kam padne zrak,

a všude dým a plamen.

Ó, Bože, trestej, Bože, suď!

Co víska – to jen rum a ssuť,

kde černí krouží ptáci...

Kde krása věžitých je měst? –

Barbarů pyšných mstivá pěst

je v rozvaliny kácí. –

Ó, Bože, přijď, Ó, Bože, chraň!

Či nezříš starců sinou skráň

se kývat v stínu snětí?!

Tam viz! Ó, děsná hostina!

Krkavec spár svůj zatíná

v zrak umučených dětí...

Ó, nezříš, kterak kletý kat

s žen supím spárem serval šat,

je przní v běsné zvůli?

Zda, Bože, zločiny jsi sčet,

jež barbar v světlou tvář Ti vmet

svou oprátkou a kulí?!

Zda hvězdný hled Tvůj spočine

na každé slze nevinné,

i krve na krůpěji? –

Ó, zda ten povzdech uslyšíš,

jenž z porobené hrudi výš

se nese v beznaději? – –

Ó, Bože lásky, krutým buď,

a přijď a trestej, nezabuď

vše zločiny a vzteky –

barbarů pýchu rozdrť v prach

a po vší země končinách

jej rozmeť pro vše věky!