VI. Čarovný sen ověnčil spánky moje;

Čarovný sen ověnčil spánky moje;

I zmírali povlovně obrazové,

Poutavší za dne volný ducha let.

A usnul jsem. A v šedém chrámě stoje

Se obzírám; a v tváři vezdy nové

Kouzelný se mi objevuje svět.

Tu vyjde kněžka co květ zpannilosti –

I svitne blesk a zazní hlahol hromu –

A věštkyně líbezným hlasem dí:

„Tak výrok zní bohyně nevinnosti:

„„Dar nejkrásnější určila jsem tomu,

Kdo nejdražší mi obět zasvětí.““

I přiblíží se dívka v téže době;

Mladistvý věnec drží ruka bílá,

A z růžných úst se slova rozplynou:

„Já lilii jsem zasvětila tobě,

Ji pěstila jsem, z květu vínek svila;

O nejčistější – přijmi obět mou!“

I přiblíží se dítko jak červánek;

V ručinkách mu se holubice bělá,

A s outlých retů slova splývají:

– „A holubinku, již ti nesu v stánek,

Má ústa živila i napájela;

Jiného nemám, svatá, přijmi ji!“

I přiblíží se též poslední z matek

Vršovských synů, nesouci dvě číše;

Jí z úst se proudí hořký řeči tok:

Zde bohyně! krev outlých nevinňátek,

Kteroužto zbarvil hlavu svojí říše

Nejukrutnější kmene jejích sok!“

I jdu též já – otevru srdce svoje –

A v nich kalich zlatý slza vyplula,

Již ňádra moje nejhlub skrývala.

„Zde, dím, ta perla z posvátného zdroje,

Jenž anjeli se v oku zalesknula,

Když jej má ústa – prvně líbala!“

I svitnul blesk a zazněl hlahol hromu –

Tuť stála kněžka v záři nejjasnější,

A k sluchu mému hlas se povznesl:

„Nevinnost lásky jest květ rajských stromů!

Nuž, přijmi dar bohynin nejkrásnější,

Anť nejdražší’s jí obět přinesl!“

Vtom od kněžky tajenství objevíno,

Panenská ruka věno odestřela,

Jenž ukryto ve skvosném závoji, –

A obraz tvůj jsem spatřil, Anjelino!

Jak’s v oné krásné době vyhlížela,

Když jsem ti zjevil – že tě miluji!