VI. Causerie o starém sále.

Starý sál z dob empiru

bez nábytku, prázdný siří.

Kdysi tance do víru

chvátali zde kavalíři.

Cudná dáma v zardění

holdovala různým tancům,

za dne sloužil k řízení

z panství všechněm pánům Francům.

Pár jen starých portrétů

oprýskané zdobí stěny,

stíny po nich v přeletu

i jas letí hříčkou změny.

Starší dáma, papoušek

na bílé jí sedí ruce,

s rounem zlatým vedle rek

stojí v těsném chrtů shluce.

Kardinál tam bradatý

v pěsti jakous bulu třímá,

ňader nahých poupaty

pudrovaná dáma jímá.

S velkým psem mladičký jun

s pohledem i v hávu prince

tady sahá v stříbro strun,

tam se tulí ku mamince.

Rytíř drží na dlani

sokolíka na řetízku,

patří s chmurou na skráni

na svůj hrad a pod ním vísku.

Bohatý zas jinde kvas,

kavalíři na pokraji

stolů prázdní číše v ráz,

mísy sobě podávají

hroznů, jablek, meruněk,

objímají v pasu dámy,

které bujných ňader vděk

strou jim ku obdivu samy.

Jinde celý rodokmen

v tvaru obrovského stromu,

plný číslic, dat a jmen,

známý dnes – ach, pranikomu!

„Vanitatum vanitas!“

dobře napsáno je v rohu,

erbův směs již srovnal čas

v starých pergamenů stohu.

Celý rok spí sám ten sál

pochmurný a divně ztmělý,

o prázdninách vždycky vzplál,

jakby rozjasnil se celý.

Panských úředníků dnes

sem si chodí hráti děti,

smíchu jejich bouřný ples

chodbami až na dvůr letí.

Slepou bábu, kroužky, míč,

až se třesou strop i trámy,

života až smělý chtíč

pány přemahá i dámy.

Studentíky hoši jsou,

malé žabky, dámy jejich,

kterak baví se tu hrou,

tonou smíchu ve peřejích!

Zbytečných bez myšlenek,

rádi, že jsou mladí, zdraví,

honí se tu vespolek,

nad panstvo kdys líp se baví.

A tak duní starý sál

po letech zas v mládí plese:

Madle Jeník nohu vzpjal

do cesty, – hned rozpláče se.

Ostatních dál hlučí sbor,

nevšimne si malá Lila,

v okna hloub svůj tají vzdor,

velkáť rána míčem byla!

Posled v tance běsný vír

pustí se ta cháska mladá!

Přes obrazů tichý mír

polední se slunce skrádá.

A ten rek tam s parukou,

s vějířem tam dáma kývá...

Hodiny v tom odtlukou

dvanáct – pustý sál dál zívá.

Sám tu zbudu, oknem kryt,

chodbou dětí dozní kroky,

trilek smíchu ještě znít

slyším – pak mír přehluboký!

V slunce poledního žár

celý zámek leží stopen,

jako přelud, jako čár,

všedností jenž nepochopen.

Přes hedváb i axamit,

zlatem syté krumplování

běží teplý slunce svit

po bradatých reků skráni.

V ňadra dam, jež jako sníh

bílé svítí na obrazech,

zaléhá – jak tichý smích

zní cos sladkých ve nárazech.

Moucha na skle bzučící!

S Bohem, dámy mé i páni!

Číš zde mít se perlící,

připil bych vám na shledání!