VI. Chrámek míru.

Na sloupech dórských na návrší malém

ční v dálku, zdá se, na chodce že kývá,

mech sedl na skuliny jeho zdiva,

sní jako báje ve rozkladu stálém.

Však v slunci jako luny pod opálem

soch řada z něj se tupým okem dívá,

sbor císařů, jimž nápis hymnou zpívá

vryt zlatem vybledlým dnes nad portálem.

Mír chtěli vrátit světu v bouří jeku.

Mír sami mají teď v tom chrámě míru,

zří klidně v dálku oči mramorové...

Zdá chodci se, že přešel Lethy řeku,

když sem se prodral ve komárů víru,

jen jestli mír se marnost všechno zove.