VI. Cid od krále spravedlnost žádá.

Poledne když na vteřinu,

hodiny když dvanáct bily,

z Leonu se všichni grandi

k stolu krále shromáždili.

Aj tu mezi dveřmi sálu

Campeador čacký stojí,

na smrt ubledlá tvář jeho,

ale v plné stojí zbroji.

Jeho hlas zní jak bouř hromu,

v ucho krále dopadává:

„S nebe žádám spravedlnost,

jíž mi dopřát, král se vzdává!“

Úžas schvátí hodovníky,

více netěší je kvas,

přátele ty starost jímá,

soky Cida chvátí žas.

„Králi, žádám pomstu svoji,

cesta k ní ač volna jest,

zvykem mým jest, v krvi zrádců

svoji že omývám čest!

Maurští králi jsou mi bratry,

slouží mi jak moji mani,

sotva prápory mé uzří,

chví se bázní polekáni.

Zhanbeny jsou dcery moje,

Doňa Elvira i Sol,

popřeš-li mi moje právo,

sám svůj dovedu mstít bol.

Syni jich to odpykají,

odvetou zlou chci se mstít,

nebo nemá žádný šlechtic

krve svojí zrádcem být.

Alfonse, cti hleďte mojí,

Bůh ať o vaši dbá čest,

zrádcům jestli uvěříte,

krmě vaše – mor vám jest.

Jestli já jsem urazil je,

v poli stojím, bojovník!

Mojí páži, meči mému

vzešel pravý okamžik!“

Ukázal pak záda jemu.

Od kvasu král rychle vstal,

aby svolali se sněmy,

v celý Leon rozkázal.