VI. Co může po nás jednou tady zbýti?

Co může po nás jednou tady zbýti?

Víc nejsme přec než ve hře větrů listí,

než schnoucí a vadnoucí luční kvítí,

než hvězdná tříšť, když pádem svým se čistí.

Jen prázdná zvěst: „On po dobru žil v touze,

za krásy plachým fantomem se honil,

zrak zjasnil, v pláč jejž zakalila nouze,

před nikým, před Bohem jen čelo sklonil.“

A nejlepší to nápis, však ten časem

déšť rozhlodá a vítr křídlem zdeptá

a metlice svým zlatým skryje klasem

a budoucnost jen mlčí, dál se neptá.

Ta na oltář svůj vznese jiné modly,

jmen jiných plesným opojí se křikem,

ze současníků poslední až prodlí

nad zapadlým tvé slávy památníkem.

Pak i ten umře – poušť jen kol a ticho,

kde laury jsou, kde sláva vytisknuta,

kde, zvěsti, polnice tvá a kde, pýcho,

tvá hrdá šíj? – Ve hrobě rakev dutá

se rozpadává zatím zvolna taky...

jak slzy rosné perly leží v kvítí.

Ó skloňme v pokoře a v pláči zraky –

Co může po nás jednou tady zbýti?