VI. Což opravdu již umlkám?

Což opravdu již umlkám?

Ba, nechci tomu věřit sám,

však datum přesvědčí mne,

i Homer že si zdřímne.

Byl čas, kdy vždy jsem píseň měl.

Proč jsem tak dlouho oněměl?

Což neměl jsem co říci

k své duši stenající?

Ach, ano, leccos jsem jí řek’,

leč vlastního se slova lek’,

a verš jsem nedozpíval,

spíš v mlčení se skrýval.

A vím, to klamný nebyl blud,

to básnický byl pouze cud,

co srdci nejvzácnější,

tlít nechat v jeho skrejši.

Dnes nitro své když přehlížím,

tu z těžka již je zatížím

závažím písně novým –

teď líp si v chládku hovím.

A na siestu patře svou,

se dívám, jak se jiní rvou

o lauru jeden lupen,

jenž zítra bude ztupen.