VI. Divoucí div to – bože můj!

Divoucí div to – bože můj!

co v lásce k nám se kloní!

Celý svět v ní by roztál se

a vše jen žije pro ni.

Obláček tam se po nebi

co lásky posel honí,

a pták, co dřímá na větvi –

ten sní a sní jen o ní.

A člověk tady na zemi,

než smrť mu hlavu skloní,

on pláče, plesá, touží, lká –

on žije a umírá pro ni.

Ba andělé tam na nebi,

když zpěv jim z harf se roní –

o čem by mohli zpívat jen,

nesmíce zpívat o ní!