VI. Do moře zlata samé zlato živé

Do moře zlata samé zlato živé

se slunce kácelo. My stáli tiše

v mír vhrouženi, jenž tek jak z plné číše

na keře, stromy, skály mlčelivé.

Tu po mém boku dechlas v ticho snivé

jak vánek lehce přes fialky dýše:

(Ty odpustíš, ó Shakespeare! že píše

tvůj obraz ruka, každé jiné lživé

jest slovo její hovor postihnouti!)

„Ó kéžby mohla takto v plné slávě

má duše s tvou jak slunce zapadnouti!“

A cos to řekla, skloněn k tvojí hlavě,

já cítil, jak tvá duše s mou se pojí. –

Spíš pro vždy, moje Slunce, v duši mojí!