VI. DOBRÁ PARTIE

Zjev její každým dechem praví,

že nesmírnou svou cenu zná:

že pro salon a pro zábavy

a pro kočár jest zrozena;

že promenad má býti lvicí

a diamantem parteru,

mod vítěznou vždy průkopnicí,

žofínských sluncem večerů;

ví, že vše na ní harmonií

je neskonalé lahody,

že důstojný rám krejčí svíjí

kol divu matky přírody;

že Arabku i nejkrásnější

by ještě zkrášlil její hled;

čerň vlasů havran nejčernější

že mohl by jí závidět;

že jihu nádech v obličeji

zkvet delikátně na lících;

že rty má v barvě orchidejí

kol zoubků malých zářících;

že smát se umí k zulíbání,

že její řeč jest líbezná,

že graciesní všecko na ní –

to všecko, všecko dobře zná.

Je přímo vzorně vychována;

zná v němčině se velice,

hrá ne zle klavír, Maupassanta

čte v původním jen jazyce.

Je zbožnou potud, kam až snese

to dobrý ton a skeptici:

v neděli k velké mši se nese

pak – že má knížky modlicí.

Ostatně dědičkou je domu

a peněz – kolik, bůh to ví

a dobrá máť, jež hledí k tomu,

by nějaký cit jalový

jí nepad někde v duši mladou –

však strach to věru přepjatý:

tam poušť, kde mnoho lvů šlo řadou

a každý je tam zavátý...