VI. Doňa Urraca.

Ferdinand král byl již hotov

s rozdílením svojích zemí,

brzy smrt svou očekával,

která hrozila mu z blízka.

V smutný sál když vstoupila tu,

zahalený v černou zdobu,

Urraca již zapomněná,

prolévajíc slzy hojné.

Před svým otcem, před svým králem

s povinnou hned klesla úctou

k loži ždajíc zulíbati

v slzách ruce mu i nohy,

a když něžným, tklivým pláčem

svoji bolest projevila,

hlasem, pokora v němž zjevna,

infantka tak promluvila:

„Otče, jaký zákon božský

nebo lidský vás jen svádí,

byste obohacoval jen

muže, vyděďoval ženy?

Alfons, Garcia i Sancho,

kolem vás že vždy se točí,

dostali vše statky vaše,

na mne bylo zapomněno!

Nesmím býti vaše dcera,

býti jí, vás přinutila

příroda, abyste na mne

v změnách losu pamatoval.

Zplozená-li nejsem právem,

bastardem bych potom byla,

bastardy však zaopatřit,

sama příroda vám káže.

Není-li však, jak dím, tomu,

ó pak rcete, jaká vina

může zde mne vyděditi,

odsoudit k takému trestu?

Ženu vy jste vydědili;

zda jste uvážil to, pane,

co si počnu bez manžela,

bez jmění a bez baronů?

Jestli nedáte mi statků,

v cizích bydleti chci zemích,

zhanil jste mne, neprohlásím

nikdy za vaši se dceru.

Šlechetná krev zůstane mi,

ale urozenost svoji

v cizí zahalím již řízu

zavržena tvrdě otcem.“

Taká slova hovořila,

mlčíc čeká na odpověd;

začly téci její slzy,

sotva ztichl její nářek.