VÍ DUŠE.

Ví duše sama o svém znásilnění,

kdy v prostor marně křídla rozpíná,

a cítí, čím ji chlácholí, že pravdou není,

a jenom sní a občas proklíná.

Vždy znovu mluví v prostor otevřený

a touhou chvěje se a silnou extasí,

z vesmíru hlubin čeká slavné změny,

kde síla mysterií světy provází.

A že je nemožno se volně pozdvihnouti

a hlasně vykřiknout, ji zvolna zabíjí,

a ani nevěří, že smrt dá rozepnouti

jí vesmírem se věčnou orgií.