VI. Epilog.

Tak prchla tichá noc, jde za ní jitro šumné,

tak prchla tichá noc a ty jsi byla u mne,

nad ložem mým jsi stála

a v moje sny se smála

i v srdce mé, to děcko nerozumné.

A teď je opět den a vítám jitro šumné,

neb nyní v skutečnosti státi budeš u mne,

dáš na mé čelo ruce

i na mé srdce, v muce

se ztiší v ráz to děcko nerozumné.