VI. GORGÓ.

Ty dívko příkrá s hlavou Gorginou,

jíž černý vlas jak háďat klubka svitá

se nad ubledlým čelem bujně splítá,

skráň místo lauru oviň cesminou!

Nos orlí – energie stěží krytá,

rtů zkřivení – ty rysy neminou

již z paměti; jak Dante hlubinou

když spěl běd lidských, cos ti z očí kmitá.

Je posupný to odlesk hrůzných zjevů,

jenž odbojně se v tvrdé nitro ztápí?

Zlost, nenávisť, či soucit znáš a lásku?

Panenská hrdost bývá plna hněvu

a v samotě přec slzou polštář skrápí...

Ty – vždy však sfingou. Tvář ti ztuhla v masku.