VI. HABENT SUA FATA LIBELLI

Co zatím sváží krásu ryzí

do stohů jiný poeta –

jak sníh na jarním slunci mizí

má práce rychle se světa.

Ne pamfletáři, škola nová,

vkus čtenářstva, nůž kritika,

ne ani plíseň osudová,

ne vše, co hubí básníka –

leč péče státu opatrná

a bdělost náhlá zjistila

v ní velezhoubné setby zrna

a dynamitu na kila

a zakročila. Spisovatel

jsem byvší – jinak jméno, nic.

I jméno písemnictví znatel

ze školních škrtá učebnic.

Mám začít znovu? S krásou ryzí?

Lézt opatrně jako červ?

Jak protivno, jak mi to cizí,

krev vzpírá se i každý nerv.

Tich půjdu k hrobu svému raděj,

stín jména svého vlastního –

však pro vás, knížky moje, naděj

mám pevnou žití příštího:

duch zajde, když i tělo setlí

(vzdor tvému, církvi, učení) –

jen pro vás, knížky, přijde světlý

den vítězného vzkříšení!