VI. Hořký žalm.

Dvé vlasteneckých máme uniforem

a bez nich není života už skorem;

tím nebo tím – buď modrý nebo bílý –

a jinak chodit nemáš práva chvíli.

Tvým Credem dnes je, co ti v době ranní

tvůj svatý žurnál káže při snídaní

a švihne-li ti zítra plnou kuší

cos jiného – to neseš zítra v duši.

V těch uniformách vedeme boj tuhý,

ovšem, že spolu: padnout musí druhý,

prach země jíst – jak říkávají Rusi,

a zbraní lepou – každý uznat musí

my velkolepý boj ten bojujeme:

my plným hrdlem sebe „zrádcujeme“

vzájemně, stále. A nač též se vzdávat

těch pěkných zbraní? Jiné vyhledávat?

My z dějin pár jen řádných zrádců znali:

Efialt, Milota... a ti jen proti králi

se prohřešili... My však můžem, pane,

sta, statisíce věčně znamenané

národa zradou v provinilé šíji

dodávat stále v tuto galerii –

a dodáme je! Jaké to jen štěstí,

že lze nám bylo slovo vynalézti,

jež neznali ti prostí naši dědi,

jež potomci však v plné slávě zdědí,

to: zrádcovati! Časoslovo pěkné,

když s důrazem se někomu v líc řekne!

Nuž, říkejme je! Naši bílí právě

se září vynálezce na své hlavě

dnes zahřímali: Samo, král náš prvý,

jenž obhájil vlasť věrných svojich krví,

byl – jak krok jeho každý do dnes svědčí,

muž našich zásad, ideí a řečí –

dnes nes’ by naši uniformu s chloubou –

a muž, jenž tak byl vrahům našim zhoubou,

že jeho zjev jak svatém ve plameni

se nes’ a nese přes vše pokolení,

jenž byl by mužem našich uniforem,

nám nemá býti v každém hnutí vzorem?

Jen zrádce vlasti může nectít Sama,

jen zrádce vlasti může nejít s náma! –

Však chyba lávky! S prvním svitem jitra

věc celou žurnál modrých lapí zchytra:

Jak Samo bílým? Hoho, páni bílí

se v tuposti své zase jednou mýlí!

Jak Samo bílým? Ten muž síly, činu

je zvedán za štít od chabosti synů?

Hle, strana zrádců! To jí nedostačí,

že živý národ do poroby vláčí,

ta s drzým čelem, nestydatou šíjí

falšuje naši velkou historii!

Jak Samo vaším? Který honil vrahy

s krvavou hlavou přes ty české prahy –

ten že je vaším? Vždyť vy, plémě slepé,

jste v bratrství šli s nimi velkolepé!

Vy nezkalíte však zrak lidem bodrým,

náš lid ví, že náš Samo byl jen modrým

a klne zrádcům! – Zítra bílí v řadu

zas vstoupí, spustí novou kanonadu...

Pozejtří modří – zrádci tam i tady...

A svolají se schůze dohromady,

mluví se dlouho – pak jak salvy řádné

pár resolucí ostrých ve spor padne –

až Samo zvšední... rychle vynajdou si

zas jiného cos: měl-li Prokop vousy,

co by se bylo asi všecko stalo,

kdyby nám štěstí bylo lépe přálo

na Bílé Hoře – co se jistě stane

na půdě krví předků zalívané

po volbě v Lhotě, při ní zvítězí-li...

ti zrádci modří, či ti zrádci bílí...

Až náhle jedni zahřmí: Sváru dosti! –

a spustí velký traktát o svornosti,

o nicotném a bratrobijském boji –

a zrádci jsou zas, kdož proti nim stojí...

Vznešené, směšné, hluboké a mělké

tak všecko pêle-mêle v kavalkádě velké

se žene u nás každým tím dnem žití –

však zrádců při všem jak krup v krupobití...

Toť úkol velký, který hráme tady...

A jazyk rodný, který ze hromady

zřícenin, ssutin předků ruka dbalá

vyrvala pracně a nám zachovala,

my (– přidavše v něj sloveso to pěkné,

jež se jak pozdrav denně u nás řekne –)

odkážem’ synům – jinak ovšem celý,

že probit jej jen osud nedal bdělý –

pak příklad zlý a dlužných činů řadu

a novou, hořkou Don-Quijotiadu...