VI. Jak neslyšnými křídly přicházíš

Jak neslyšnými křídly přicházíš

teď, nebeská má lásko, ke mně tiše,

já otvírám Ti duši svou a v tiš

dál uvádím Tě, v pokoře a pýše.

Tou šerou chodbou, kde noc prošla již,

jak do kláštera – ctěná abatyše –

v tu celu chladnou, v které stojí kříž,

a vše kol suchým květem hrobů dýše.

Na prahu čekám před svatyní tou,

a ptám se Tebe: chceš v ni vejít se mnou,

v tu smutnou celu, tajemnou a temnou?

Jak sfinga mlčíš, tvář svou halíš tmou –

Já chvím se bázní... než tu beze slova

jsi přes práh vešla, novicka má nová.