VI. Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé,

Jak o šlechtě jen padlo slovo prvé,

vždy tvrdila, že ze šlechtické krve.

A zpola vážně, zpola zase v žertu

báj rodokmenu plynula jí se rtů.

Nu, buď jak buď – vždy jemná, nikdy tvrdá,

tak usměvavá a zas vážně hrdá,

cos vzácného v svém celém měla zjevu

od chůze přímé vždy až do úsměvu,

že portrét její – sníh na vpadlém spánku –

by viset dobře moh’ na starém zámku.

Však ve svém znaku nesla do skonání:

ctné vrásky v tváři, práce mozol v dlani.