VI. Jak v toulky bloudívám, tak v poměr bývá

Jak v toulky bloudívám, tak v poměr bývá

to s něhou nejsvětější, oddaností.

Však mlčky lásku v nitru zavírám,

hrot nechám péra, já se nevyslovím.

A vystihnu, ký zázrak v nitce ztajen

je nervu pro abstraktní, božské milování

vznešené. Struna pak se ovšem bortit musí,

když Musa svatá chabne ve konvulsi.

Pak vzácnější víc odhalení konám,

mám sestry nebeské i bratry v tuchu skvělou.

Závratné hloubky snění, kouzla jeho.

To o máti v snu, to v klání o madonnu.

Pojď, Dante, spomoz nésti portrait její!

Sám v Aides, chimér v noc spěj pro Madonnu!

Křižáctví její vznesme sladký štít

a fórem zdvihněm její korouhev.

Tož fórem pólů. Není pouze nyvá

patróna mystů Cypris, ví věk eremit.

My šlépějí jich za Elysia slávou

hvězdného pláště vlečku neseme!