VI. Jdou lidé spat...

Jdou lidé spat – ó budiž jim to přáno,

to lázeň tepla, měkkosti a něhy,

kam slot a zloby nevrážejí šlehy,

toť opium, moc jehož trvá v ráno.

Jdou lidé spat – co sladkých dum tu stkáno!

Jak mizí v dálku skutečnosti břehy,

jak ukájí se sterých vášní žehy!

Buď velebena, snů edenská mano!

Jdou lidé spat. – Proč této sladké vládě

jen umělec se, jak jen možná, vzpouzí,

či lepšího cos najít můž’ v své práci?

V sled podlehne i on snu sladké vnadě;

leč myslitel přec znovu rád se vzbouzí –

Sen žití zradou jest, proč žití ztrácí?