VI. Ježíš.

To jméno sladké jenom vysloviti,

jak, dítě, učila mne víra,

hned cítím hudbu v hloubi duše zníti

a nebes klid mne obestírá.

Hned svitne naděje mé pochybnosti

jak maják světlý v nebezpečí,

vše splněno zřím ve své budoucnosti,

žeň moje krásnější a větší.

A kalich trpkosti, ó jak se mění,

med splývá v něj Tvých rajských úlů,

má trýzeň obrací se v opojení

jak kadidlo na žhavém thuribulu.

A z kříže, jenž mne děsil svojí tíží,

hle, růže purpurové kolem trysknou,

a okovy, jež krvavě mne víží,

jsou lokte, jež mne něžně k sobě tisknou.

Tím jmenem život smutný ozařuji

jak pochodní na tesklivé své pouti,

jím touhy své jak křídla sesiluji,

by mohly do věčna se rozlétnouti.