VI. Jsem, pane Mílo, teskně dojata.

Jsem, pane Mílo, teskně dojata.

Jak v starý portret v list váš zřím.

Slov melodických tok – a slova ta

mně patří – čím je zasloužím?

Tak vidím vás ve středu, jenž je vším

bohatě nadán, aby plný život moh'

z něj klíčit, skoro zatížen tím nejvyšším,

a překypovat, hojnosti jak roh.

Proč trpkost jakási se vkrádá ve váš zrak?

Leč chápu, – vzpomínám svých dvaceti dvou let.

Je duše tehdy znavena, jak pták,

jenž v širošíru odpočinout nedoved'.

Tu chlad je vod, tu větve stín, tu vrchol hor,

kraj kouzlem vábí k odpočinku ve svůj klín.

Však duše mláda, výš ji žene vzdor,

a klesá potom skepse, odmítání do hlubin.

Jen spočiňte, kde vaše práce tkví –

tam ve škole, jen cele dejte sebe jí.

Až doba zrání přinese vám vítězství,

váš čistý duch se vyhne skepse peřeji.

Jak bohat jste! Vy máte řadu knih,

jež přáteli jsou bez zrady. Jste s nimi sám,

své dílo máte; když váš klavír stich,

vše kolem vás sní, jako v lůnu země nebroušený drahokam.

Pane Mílo, závidím vám ten los –

žít prostě s prostými, a živit se svým snem.

To, věřte, do dna dopít nezná ledakdos,

ba ani okraje se číše dotknout zbožným rtem.

Tím jist si buďte: vzácným je váš dar

tak obdivného zájmu. Jako z lůna hmot

sen sochařův pod dlátem vstává v Tvar,

tak duše vaše básníku teď vstříc přichází ze samot.