VI. Kde po lukách dnes hledám parnasii,

Kde po lukách dnes hledám parnasii,

jen skřehlý ocún zkvítá osiřele.

Ach Bože můj, což zapomněl jsem cele,

že v pozdní jeseně zde chmurách žiji?

Máj byl zde krátce s jara poesií.

Den podzimní se mračí rozmrzele,

jak v šeré ráno děcko rozesnělé,

a dechem sychravým se v hruď mi vpíjí.

Kraj ku spaní si spadlé listí stele,

tvář vychudlou mi prškou slzy myjí,

chlad prolínavý mrazí v zdraném těle.

Tlí stuchlým vlhkem, kudy krok můj míjí,

jak na hrobech čpí věnce strouchnivělé –

a já tu hledal bílou parnasiji...