VI. Když Pochybnost své stáhne zase drápy

Když Pochybnost své stáhne zase drápy

a božské síly ovane mne tucha,

jak čár tvůj vznese nad prach mého ducha

a v jakou rozkoš tvoření jej ztápí!

Tu krůpěj práce čelo moje skrápí,

zrak hoří však, jak zimnice když suchá

by žhnula v něm, a srdce-neposlucha

je sokol spoutaný, jenž dostal kápi.

Leč někdy čár tvůj nad všecky mé síly,

a srdce mé, jež tiše bilo zatím,

se zvedne v zpouře, vášni, láskou zšílí.

Tu zdává se mi, každý mžik že vrhnu

se, drahá, k tobě, ústa tvoje zchvátím

a tebe celou, celou na hruď strhnu.