VI. Kráčel jsem stopami vzpomínek

Kráčel jsem stopami vzpomínek

a mnohá místa zřel známá.

Nakonec v kraj mé mladosti

nesla mě touha sama – –

Ba, musil jsem ten vidět luh,

nejdražší mezi všemi,

ten koutek, po němž i na nebi

přečasto zastesklo se mi.

Hle, tu už milou zřím krajinku,

tak zadumanou a tesknou,

kde v klidných, zelených rovinách

rybníky stříbrem se lesknou –

A zdravím lesy a pahorky

a údolí a stráně –

oh, častokrát já rozteskněn

i v nebi myslil jsem na ně!

A tam už drahé mé městečko

zelenou zdraví mě bání!

Je všecko tak tiché, jak před lety –

ba, nezměnilo se ani.

Má každý dům svou starou tvář,

děkanství, zámek i škola

a z každého koutku vzpomínka

zvroucnělým hlasem mě volá...

A z každého koutku rojí se

dob dětských stínové plaší,

že jsem tu už jen jako duch,

nijak je nezastraší.

Ba, braši ti jak pavučí

našince opředou tu –

Což nevidíte, že mrtev jsem?

Tož zpátky zas do svých koutů!