VI. Květ duše mé se ještě rozvinul,

Květ duše mé se ještě rozvinul,

ač bouře podzimní se valem vrší.

Hle, sever peruti své mocně vzdul

a v kalich vztyčený mi s mraků prší.

Je kalich pelu pln, leč druhý den

viz do květu. Ó! smutno při pohledu

a z hloubky ňader vzletí těžký sten –

na místě vláhy je v něm kousek ledu.

Květ hlavu sklopil v ráz a nezvedne se;

ten led jej k zemi tíží živou mocí,

a jestliže jej v kalichu svém vznese,

bouř zimní jistě ulomí jej v noci!