VI. Má každá práce třeba spočinutí,

Má každá práce třeba spočinutí,

po vedru znoje třeba chladu lásky! –

vše v srdci volá, žene, bouří, nutí

dlaň dlaní stisknouti, neb dítek hladit vlásky.

A v srdce vnímavé vlít víno citu,

jež vykvasilo v teplém sklepě dílny,

číš srdce svého nastavit zas třpytu,

jejž pro tu chvíli chystal přítel sdílný.

A blažen, pro cit svůj kdo má hruď ženy,

kdo polibkem můž’ vlít jej v její duši

a stišit příboj prací rozpěněný

a zapomnít, co tísní jej a kruší.

Jest práci sestrou svatá láska pravá,

jdou spolu s tebou přes propasti meze,

a na klín lásky poklesne tvá hlava,

když únavou se s ňader práce sveze.

A s úsměvem a klidně neumírá,

kdo jednu jen tisk’ v životě svém vřele;

ta chudá jesti leb, kam láska jen se vtírá,

a chudé srdce to, jež práce plní cele.

V let k nebi třeba dvojí peruť míti:

Bez práce láska vždy chlad země cítí,

a zima zlatých dolů v domě jesti,

kde práce náhradou – za všechno štěstí.