VI. Markytánka.

Kolem hradby vozů,

prostřed bílé stany,

a pro lepší stafáž

ohně rozdělány.

Co tu švárných hochů,

co tu zpěvu, ryku,

nejlepší však dneska

markytánka hezká

v kruhu bojovníků!

Očka jako trnky,

korálové rtíky,

tváře sníh a růže,

dráždí bojovníky.

A jak zvučný hlásek

hochům mate hlavy!

Věru, div tu boží

nejlepší své zboží

na odivy staví!

Důstojníček mnohý

s pozlaceným pásem,

což by zveselil se

jejím zvučným hlasem!

Ale markytánka

koho láskou daří?

Všecky dráždí, vábí,

za jedním jen šla by

snad až ku oltáři!

Avšak vyvolený,

nerozumí, vzdychá,

na hory jen hledí,

u srdce ho píchá – –

Na hory jen hledí,

na obláčka siná

v pochybnosti klamné –

„Ach zdali se na mne

ještě rozpomíná?“ –

Zanech, markytánko,

zanech marné touhy,

vyvol jiného si,

řad nás věru dlouhý!

A tolik tu ohně,

že by stačil věru,

aby celým světem

rozšířil se letem,

pronik’ atmosféru!

Zanech, markytánko,

zanech marných stesků –

v očích hochů našich

dosti najdeš blesků!

Jednouli se vzbouří,

jednouli jen vzkypí,

ani děvče tebe,

kdybys bylo z nebe,

neminou jich šípy!