VI. Měsíček stříbro vylévá

Měsíček stříbro vylévá

a svět se v lesku koupá,

tam člun uvázán ku břehu

se v jasné vlnce houpá.

A teď si háje oddechly,

z nich plašen stín se honí,

a keř měsíčkem propleten,

v něm víla slzy roní.

Tam hora nebes hvězdami,

zde květ se rosou vroubí,

kol touha letí šuměním –

mé srdce jásá z hloubi.

Vítám vás, světlé podoby,

jichž kouzlo se tu blýští;

vás poesie utkala –

ta z mé se duše prýští.