VI. Mistr Štětka.

Zpívám o malířském bohovi,

o přeslavném mistru Štětkovi,

jehož obraz na stěně se plaší,

na níž v jednom spolku lidi straší.

Jeden obraz ten a jedna věc

pomohly mu k výtečnictví přec:

že měl dobrý talent tlouci špačky,

zvolen bohem v onom spolku plačky.

A než prošlo několik let jen,

sám bůh ví, čím vším byl vyvolen!

Kde jen byla jaká hodnost’ k snědku,

přinesli ji pro pámbíčka Štětku.

Rozumí se, když to všecko sněd,

že už štětec zahodil pak hned;

k čemu štětce, když moh bez rozpaku

malovat jen na vrbě nám straku?!

K čemu štětce, když jen hubou svou

stal se u nás hvězdou nebeskou?

Když jej pro ramena dobrá bozi

s sebou na obláčku slavném vozí?

K čemu štětce u nás, umění!

Nejsi-li plaz, nechej tvoření:

kdo se nedoplazí – nedoletí

k cíli svému ani za století!

Zapiš sobě za uši to jen.

Že tam místa dost, jsem přesvědčen;

neboť – nepohrdat ňákou pletkou,

mohl bys být dávno taky Štětkou.