VI. Mně dech se v hrdle ouží

Mně dech se v hrdle ouží

a oči mne tak tlačí,

a teskno je mi do hlubin mé duše,

ba myslím věru, že je mi až k pláči!

Snad je tak děcku z rána,

když z nočních mrákot vstává,

a s pláčem šíji matky své ovíjí,

až srdéčko mu v ňadrech usedává.

Snad je tak louce z jara,

když nad ní slunce svitne,

a po travině, mladé po rostlině

zas první rosy visí perly třpytné.