VI. MORRIS ROSENFELD.

Bledého zřím samotáře,

skloněn nad svůj stroj

neví, co jest slunce záře,

ví jen, co jest boj,

věčný boj o chleba kus,

jehla letí, praskla nit,

musí šít,

by moh’ žít –

Za ním stojí genius.

Z nízké chaty na Podolí

vyšel získat chléb,

záhy poznal, jen co bolí,

hanu, ústrk, škleb,

poznal bídy kal i hnus,

přec mu nestupily cit,

musil šít,

by moh’ žít –

Však šel za ním genius.

Ve londýnské husté mlze,

v tísni amerických měst,

na svět hleděl jen skrz slze,

žal zněl ze všech cest;

slyšel steré písně Mus,

v choré duši stále znít,

musil šít,

by moh’ žít –

Nepomoh’ mu genius.

A tak šije, šije, šije,

v potu celý den,

v noci lačným douškem pije,

skloněn nad pramen

krásy, ale stín všech hrůz

i tam krutě za ním slít,

dále šít,

by moh’ žít –

Zmlknout musí genius.

Otců zlaté sny a dumy,

bratrů pláč i hněv,

s Libanem co Karmel šumí,

v hymnický tká zpěv,

k stroji káže hodin klus,

do dílny se navrátit,

a zas šít,

by moh’ žít –

v potu musí genius.

Nechť i skloněn v práce jarmo,

bohatýrsky přec on žil,

s bídou on se nerval darmo,

duši svých přec vyslovil.

Nad rozbitý žití vůz

budoucnosti na blankyt,

by moh’ žít,

v hvězdný třpyt

vždy se vznese genius.