VI. Na dolině.

Už ta milá žatva hraje

po dolinách na kosy.

Jeden výskot celé kraje

od rosy až do rosy;

pěkní ženci, švarné žnečky,

kde jen vtip a zpěvanečky,

všecky k žatvě nanosí!

Velikým je žatva svátkem!

V nedělním vše oděvu –

Pod živůtkem, pod kabátkem

srdečku je do zpěvu.

Z chrp a klasů ladné vínky

žnečky vijou na obžinky –

rtíky v jednom úsměvu.

Věnec nese Marěnečka,

Ondriš vedle zástavu –

švarný žnec a švarná žnečka –

tak to chodí po právu!

A za nimi, klidni celkem,

vozem trhnou Sivoň s Belkem:

ejhle, pestrou výpravu!

Dívky, ženy, hoši, muži,

staří, mladí – jedna směs;

a sbor hudců v čele druži:

houslí, píšťal, basy ples

hučí, zvučí, – do náručí

srdce láká, touhou mučí,

a zpěv zní až do nebes.

„Kdože půjde se zástavou?

Nejkrásnější šarvanec;

s Marěnečkou půjde smavou

pod věnečkem, na tanec.

Neseme vám, páni, dárek:

švarných ženců pěkný párek,

prostírejte stoly přec! –“

A juž celý průvod stojí

před dvorečkem v dědině.

Vodou kropiti se strojí

Maryšku teď gazdině,

aby byla čistá pšenka – –

Ej, jak se ta chalupěnka

proměnila v hodině!

V bílé jizbě věnec nový

pěkně visí nad stolem;

druhý vínek ženců hoví

u stolu si kolkolem.

Vína, jídel! – budou hody

lepší nežli u vojvody

za horami, za dolem!

Pod lípami hudba spustí,

housle, basa, píšťaly,

a sukenky děvčat šustí –

očka všech jak kříšťaly!

Za děvčaty hoši skočí,

natřásají, vrtí, točí –

prudký bystrík načali!

Kolem švarné Marěnečky

statný Ondriš – samý smích.

Na ramena plavé kečky

splývají mu po skráních.

A jak mate hlavy žneček

bohatý ten opaseček,

plný cetek zářivých!

Radosť hledět na tu chasu! –

Marěnku teď Ondriš jal

kolem hrdla, pak kol pasu,

zatočil jí, vykrucal,

výsknul vesele, a v krátku

zvrtá se zas na podpatku

cifrovaně dál a dál.

Náhle stanul jako socha –

hudbu jak by uťal v ráz.

Ej, Maryško, z loktů hocha

vyprostit se zabudlas! –

Jak kdo stál, tak zdiven stojí,

zaplašit se hnutím bojí

tajných tonů čárný hlas.

Slyš! jak to v nich kvílí, stená,

zapřisahá, zaklíná;

duše láskou poraněná

zoufá v nich a zhasíná.

Zlehounka se však zas budí,

v zašlé doby jí to pudí –

jak je sladce vzpomíná!

Stojí hoši zkamenělí,

děvčata div nepláčí.

Odkudže ty tony zněly?

Fujarka jim nestačí! –

Ej, tu šuhaj v kolo žneček

šumně kráčí na dvoreček,

ani trávky nestlačí!

„Daj Bôh šťastia!“ – „„Nuž aj těbe. –““

Vše se tiskne k šuhaji;

vždyť jako by spadl s nebe

s fujarkou svou potají.

Gazdina hned kolem šuká:

„Nechže sa len páči dnuká!“ –

Dívky touhou vzdychají.

Nejvíc sličnou Marěnečku

šuhajíček bledý jal;

hluboko se ku srdečku

fujarkou jí zařezal!

Darmo Ondriš kol se točí –

nevidí ho sivé oči,

marný jeho smích a žal.

„Odkud, hochu?“ gazda ptá se,

a Marěnka napne sluch – –

„Z daleka!“ hoch zpovídá se.

„Jak z daleka – to ví Bůh!

Za modrých hor devaterem,

pěkných dolin za osmerem

mezi vrchy malý luh.

Vesna všemi svými dary

zdobila ho. Tu však sup

nejkrasší chyt’ pěnku v spáry –

och, bohatý byl to lup!

A hoch bědný letí letem

živou vodu hledat světem

Anulěnce na výkup...“

Povzdechl si šuhaj ztěžka.

Posluchači jako hrob.

Marěnka se rdí jak leška...

„A můj kraj už beze zdob!“

dopověděl zádumčivý.

„Ach, kde je ten pramen živý!

Nelekám se pekel zlob! –

Z daleka tam, ze salaše

přináším vám, gazdo, vzkaz,

pozdrav brata z horské paše,

jaj, on za mě prosí vás:

ví-li někdo v tomto kraji,

kde se živá voda tají?

Pokvapím hned dále zas – –“

Zmlknul Janík. Plachým zrakem

táže se kol jenom dál.

Ticho jako pode mrakem –

gazda jeho ruku jal:

„Lidé naši pramen živý

nezjeví ti jaktěživi,

kdybys jako anděl hrál!

Ale snad ti o něm poví

za dolinou sedmou brat:

vejdi k němu v kaštěl nový,

pozdravuj ho na stokrát!

V jeho širošírém kraji

snad se kdes ten pramen tají. –

Teď však, hochu, žádný chvat!“

A hospodář před Janíčka

pohár vína postaví:

„Nu, teď, hochu, zjasni líčka

a pij s námi – na zdraví!“

Hospodyňka hned je z dveří

u ohniska za večeří –

jistě se jí proslaví! –

Zatím opět hudci venku

spustí mladým do skoku.

Ondriš jde si pro Marěnku,

ta však hledí po boku

po šuhaji bledém tiše...

Gazda dí mu, žertem spíše:

„Hochu, měj se k útoku!

Marěnka as na tě beře.

Vyhov mojí schovance:

ještě čas máš do večeře –

jdi a vem ji do tance.

Ej, byl by to párek věru!

Švarnou vidět tuto dceru

podle toho šarvance! –“

Zadívá se Janík na ni:

„Věru děvče jako květ – –“

„„Dobré slovo – máš jej v dlani,

a nech býti světem svět!...““

Ale Janík smutně vzdychne.

Pokušení opět ztichne –

Maryšku si Ondriš ved’...

Žárlil už, – však pod lípami

s Marěnkou byl šťasten přec.

Byli smích a žert jen samý –

švarná žnečka, statný žnec!

Provázel ji domů vrátky,

nad kosci a nad kuřátky

když už svítil nebožec.