VI. Na jedno jsem zapomněl,

Na jedno jsem zapomněl,

ač mi hlavou skoro věky letí,

jak lze, aniž bys to chtěl,

příteli či bratru překážeti.

Náhle v oči padne tíž,

šel bys krajem světa zmdlený domů,

někomu však překážíš,

ale, Bože! čím a, Bože! komu?

Ano, bratru, příteli;

vedle sebe šli jste dálnou poutí,

spolu všecko sdíleli,

náhle on se nemůž’ volný hnouti.

Přes jednu tys vyrost’ noc,

on se děsí, závidí a bouří.

Jaká démonská to moc

jeho nítí krev a mozek chmouří?

Chtěl být sám, kde ty jsi dnes;

a co já jsem? – Zasmějte se, děti!

Chtěl bych zalézt, odkopnutý pes,

nikomu však nechci překážeti.