VI. Nechť zmudřelí se hádají

Nechť zmudřelí se hádají

o písmeny a o zákony:

mně polní kvítko bylo vždy

nad krále i nad Salomony.

Nechť změří úzkým ňadrem si

výš odměny i pekla hloubi:

mně ptáče vzdor jich výměru

vždy z plných prs zazpívá v loubí.

Nechť barvou, zlatem plýtvají,

by zhyzdili šat nebi jasný:

na hvězdy pohled jediný

mně nad všecka jich nebe krásný.

A nechť i plic namáhají,

by prázdno opili slov kvasem:

mně dítka žvavá výmluvnost

všech hlasů přírody jest hlasem.