VI Nejhlubší půlnoc hvězdy zastavila...

Nejhlubší půlnoc hvězdy zastavila...

Buď každý pozdraven, kdo se mnou bdí a nesní!

Před jinými snad tančí lehkonohá víla,

snad puká zlatý květ v hlubině lesní.

Však můj zrak, přísný bolestí a bděním,

tím naléhavěj ptá se mihotavých hvězd,

by pověděly dřív, než zblednou dněním,

jaký že smysl tajný všeho jest...

Proč kvete strom, proč v mezi cvrček zpívá,

proč každým rokem v zeleň zahalí se zem –

a proč se děvče třešní uzardívá

před obnažujícím ji hocha pohledem.

Proč teskní pták, proč jelen soka bije –

a ryby táhnou z moří ku pramenům vod,

proč vším, co živo, zvoní jedna melodie –

proč všemu víc, než jedinec, je rod...

Vím. Marno vše. A nikdo nepoučí...

Hádankou bez konce je celá tato zem...

Hádankou též, proč myšlenky mne mučí,

proč bdím tu přes půlnoc, proč jsem...