VI. Noční skřivan.

Vysoko v nebi hvězda plá,

třpytí se, mihá a leskne,

najednou k sobě zvábila

srdce mé podivně teskné.

Ona tak čile plápolá,

kmitá se, kolkolem sama;

myslím, to zlatý skřivan tam

třepetá křidélkama.

To on tam v nebi vysoko

vroucné své škovrtá trylky,

nabažit se tam nemůže

kratičké u nebes chvilky.

Proč jen tak zpívá vysoko,

sotva že oči ho vidí?

Proto snad, by byl nejdále,

nejdále od země, lidí?

Též bych už tomu uvěřil,

přece však cítívám, braši,

z prachu že on mne zemského

k lučinám vábnějším vznáší.

Kamsi, kde můžem’ natrhat

růží a okrášlit zemi,

aby se na ráj měnila

s půvaby, radostmi všemi.