VI. Noční zábavy.

Ke krbu láká večer tichý,

na nebi hoří roje hvězd,

a Twardowski dnes samé smíchy,

číš neustává ke rtu nést.

A ďábel skoky pitvornými

jej baví veselými šprýmy.

Tu starou sovu, jež na bidle

se houpá dávno vycpaná,

snést nechá mu na lenoch židle

a skučet smutné hossana;

myš, která běží po podlaze,

má zlatý ocas s rolničkami;

z komína trysknou bílé saze

a tančí v kruhu jiskerkami,

ba vyschlý starý kostlivec,

kdes ukradený anatomu,

se hýbá, tahá za zvonec

a dělá jak by sluha domu;

kol stěny samá zrcadla,

a z oken réva uvadlá

se vzmáhá, okny v jizbu dere,

a hrozny visí na ní steré,

a tisíc pitvor s dlouhým nosem

a v kápích barev křiklavých

hned vymačkává víno z nich,

a po girlandách slavík s kosem

si vedou jako v podletí,

když růže dřímá v poupěti.

Pak cosi v koutě zuby cení,

běh’ salamandr ve plameni

a na ocase prsten měl,

jej ďábel sňal mu, v kotel vrhnul,

mhy bílý závoj s něho spěl,

jej ďábel smělou rukou strhnul,

se poklonil a takto děl:

„Jsi připraven, můj pane milý?

Dnes chystám tobě kratochvíli:

Hle, v tomto páry zrcadle

žen vděky dávno uvadlé

zas objeví se tobě svěží.

Vím, vášně vír, oř bez otěží,

již proudí každou tvojí žilou,

nuž uzříš, vyber sobě milou,

však pohledu jen – neb hrob střeží

jich půvaby a minulosť,

zde obraz – jsou jen prach a kost!

A vy tam,“ výše máchnul rukou,

„teď spusťte hudbu sladkozvukou!“

A než to dořek’, se všech stran

se valil hudby ocean;

v něm zněly bubny, trouby, flétny

a cimbál jásal divoce,

a píšťal roj tam kvílel četný

a basa, moře v zátoce,

tam řvala, v ciňků tisíce

tam tloukli jako povzteklí,

a housle lkaly úpíce

jak siré duše v předpeklí;

a kostroun vytáh z lýtka svého

hnát zažloutlý a v jeden mžik

stál blíže pultu zčernalého

a hudby té byl kapelník.

„Nuž co se líbí,“ čert se ptal,

„chceš vidět krásy ideal,

výbuchy vášně titanické,

či raděj krásky idyllické?“

Mně idyla se protiví,

já vášni sáhl do hřívy

a divoce chci dnes noc strávit

a divoce se trochu bavit.

Co Chloe mi a Lycoris,

vše pastýřky ty nyjící

a vzdychající k měsíci,

to erotický pouze hmyz;

chci vášně sílu, vášně hnutí,

chci plamen, krev a obejmutí,

z kterého smrt se dívá v svět,

chci, aby zmije byla ret,

chci v peklo proměněné ženy;

chci furie, jež vyplašeny

do věků padly prokletí,

dnes vidět v lásky objetí.

Však nejen stíny, aby rázem

jak mlha noční padly na zem

a zmizely jak přeludy;

ty erotické obludy

chci živy vidět – mluvit musí,

chci zříti, jak svou oběť dusí

a této výkřik šílený

mi bude vínem nejvzácnějším.

Vše zkusím, snad tě ukonejším.

Ach, jen ne dlouhé proměny,

ty nejvíce mne při všem nudí,

že žiju, pocit ve mně budí,

a já chci býti skonejšen

ve krásný přelud, krásný sen.

V tom právě bytosť umění,

že život nám v sen promění,

že krátkou chvilku zapomenem’

tu propast, kam se střemhlav ženem’,

a proto nenávidím lidí,

jenž ve umění vždycky slídí

po jiném, než co patří tam,

již esthetiky suchý krám

před každým rohem vykládají

a své intence v krásu tkají,

a vlci nebo medvědi,

tu prostou pravdu nevědí,

že krása sobě dostačí;

po tučném krásy koláči

morálky jazyk natahují,

vše v symboly jen obláčejí

a jako krtci ve všem rejí

a při tom usilovně chtějí,

by básně byly pro děti,

jimž lze se učit z paměti.

Vem život jak jest, v pravdě nahé,

a vykouzli mi z něho krásu

tak čistou jako poupě vlahé:

aneb mne uveď do zápasu,

kde vášeň hřmí, kde v divém plesu

řveš vichru vstříc: ó duj, ó duj!

já urvu tě jak perlu z tesů

a řeknu, ty jsi člověk můj!

Leč dosti řečí, na jich krám

dostačí řízný epigram,

ti křiklouni a hrobaři

si plijí sami do tváří.

Juž prosím, skonč tu dissertaci

a pusť se, smím-li prosit, v práci,

hle, kouř se v kotel zpět již vrací.

Nuž tedy začnem v jeden let

a ženu tu máš uvidět,

jež byla dávných časů květ.

To, pane, Semiramis jest,

východu paní, hvězda hvězd,

a rodu svého vzácná čest.

Co na ní? Jako jiná žena,

dost tučná, přitom byla fena,

ať mluví, potom uvidím,

v co vlastně slil se kotle dým.

Do Eufratu bahnitých vod hrouží

se měsíc dlouhou poutí unavený;

je chvíle ta, kdy každý stín se dlouží.

Spí město Nimroda; do kopí stráží

dav netopýrů v křivém letu vráží,

a kroky stráže hasnou bez ozvěny.

Na prahu komnat královských stín stojí:

to nejkrásnější z vojska, Asur mladý,

dnes jeho den; však raděj stál by v boji,

kde trouba hřmí a slonů stáda řádí; –

on nedovede skrotit’ vášeň mládí,

on ví, že hrobem jeho ten práh tady.

Jen kroků několik, jen směle zvednout

tam těžkou oponu a smrtelníka

by okem mohl zázrak krásy zhlednout;

ne jak mne viděl v bitvy vírném prachu,

ne v středu vojska v zlatohlavu, nachu,

leč jako měsíc v ložnici kdy vniká.

Chtěl střásti s duše tyto sny, leč pálí

jej u srdce a žhnou jej kolem lebi,

juž rozhod se a v plášť se těsněj halí,

juž krokem rysa chodbami se dere,

jde ve stínech, na konci chodby šeré

jen modla Molocha se lačně šklebí.

U dveří stojí – jak mu srdce bije!

To srdce bláhové jej zradí jistě!

Vchod závoj dlouhý, zlatotkaný kryje.

Klek’, svoje ucho ku zácloně schýlil

a naslouchal – teď vzdech, či snad se mýlil?

Jen spatřit mne a umřít na tom místě!

Jen jedno ruky hnutí! Trne, váhá,

však stalo se; juž vidí víc, než čekal,

před zrcadlem jsem stála polonahá.

Svit luny bledý odrážel se kovem

a po pleti, jež v lesku opálovém

se leskla, milence jak pohled těkal.

Jak vodopádem přes ramena sletá

vlas bok mi šlehaje, a z něho, dive!

jak labuť, lotosu jak stříbrokvětá

se vznáší koruna, prs plný kyne;

ten pouze Asur zřel, vše jiné mine,

i koral rtů i šíj i oko siné.

Jen tento útvar pln čarného kouzla,

tak ušlechtilý jak luzný tvar vásy

ho opájí; byť říza zcela sklouzla,

on viděl by jen stále ten květ krásy,

jak tmí se kolem něho černé vlasy,

jak srdce tluk svou vlnou doprovází.

Dost viděl juž a chtěl se plížit zpátky,

leč oko nemohlo se odtrhnouti –

ty svůdné linie! ten obrys sladký!

Vše lákalo ho, dál tu báseň spřádal,

až srdce jeho divý tluk si žádal

na ňadrech mých jen chvilku spočinouti.

A nevěděl, že v mrtvém tichu noci,

kde každý dech zněl jako bouře náhlá,

tluk jeho srdce takou bušil mocí,

že rozhorlená náhle jsem se trhla

a skokem lvice na něho se vrhla

a v očích blesky hněvu v síň jej táhla.

„Jak, otroku, ti srdce divě buší!

to bídné srdce tebe prozradilo,

tys viděl, co zrak bohů pouze tuší –

Dost krásný jsi – mám s tebou soucit modly,

ty umřeš, ale dřív mi povíš, podlý,

co z krásy mé tě nejvíc okouzlilo.“

„„Tvá ňadra, paní světla,““ zalkal s chvěním,

„„ty hrozny plné, ty labutě snící,

ty květy lotosu, jež políbením

svit luny žehná, tak mne blahem spily,

že touhou, žárem, bolem hnán, v té chvíli

bych smrť svou chtěl z nich píti jásající!““

„Nuž staň se,“ pravím, a pak vážným krokem

číš chytnu zlatou, rubíny se skvoucí,

v ní trysklo víno granátovým okem,

pak z lahvičky mok jsem tam nakapala

a s úsměvem tu plnou číš mu dala,

zříc, jak ji hltal jeho pohled žhoucí.

„Chtěls z ňader mých své zatracení píti,

nuž tedy pij a věz, že tato číše,

na níž se rubín se smaragdem třpytí,

jest odlikou mých ňader, dle jich tvaru

tvar její sklenut, vlnu, sklon i čáru

mých ňader zříš v ní, stejnou zhoubou dýše!“

A všecky vlasy v zad jsem odhrnula,

o sloup se opřela, skráň kryjíc dlaní,

naň zřela jsem a brvou nepohnula;

on pohár zved – teď ještě chvíli váhá,

však vidí stále moje ňadra nahá,

k rtům skloní číš a pije patří na ni.

Juž dopil, pohár prázdný kles’ mu na zem –

mdlé oko vytřeštil a v prach se zřítil,

jal svíjeti se, zaúpěl a rázem

se opět vztyčil a zas klesl znova,

pak zastřela mu oči mlha nová,

jíž jako hvězda bílý prs můj svítil.

A hrdá já jsem stála nepohnutě,

ve zraku jeho střehla žití ztrátu;

teď poslední ston z ňader zazněl dutě (

Já stála ještě, beze vrásky čelo,

když otroci dva zvedli jeho tělo

a hodili je do vln Eufratu.

Nu, jak se, smím-li ptát se, líbí,

zda našel velmožný pán chyby?

Ta žena – v světě řídký host,

ta měla věru statečnost,

však trochu dlouho povídala,

a tuším, že se vychloubala.

Chceš tedy vidět jinou teď;

já pokynu a páry zeď

mně rozdělí se v odpověď.

To bude asi čistá smeť!

Ta skoro se mi líbí víc,

má pěkný vlas a hladkou líc,

ba krása to je z rajských niv,

co řekne, to jsem žádostiv.

Však odpusť, vkus tvůj není pravý,

mně věru Semiramis dřív

se líbila.

Jak kolem hlavy

se hustě vije závoj vlasů,

zde poprv, zdá se, vidím krásu,

ať promluví rtů jejích květ.

Jak přeješ si, má stát se hned.

V ten čas, kdy vůl jha sprostiti se žádá,

zřel David král mne polonahou v lázni,

i zdálo se mu, že číš ohně prázdní,

když tuhý prs a smědá viděl záda.

To věru krása, ač ne příliš mladá.

„Kde nejlítější boje zuří váda,

ať stojí Uriáš, kdy trouba zazní!“

tak dopsal list – já před ním stála v bázni,

mé srdce v nejistotě chví se, strádá.

A hlupák měl, co jeho srdce žádá.

List přečet mně: „Chceš mojí ženou býti?“

Já padla na kolena: „Dej mu žití.“

Král strh’ můj šat, v své lože vrh mne v skoku.

A za to svatého teď máme ctíti!

Když usnul ale, já jsem tiše vstala

a krále jménem list jsem podepsala

a s úsměvem jsem lehla k jeho boku.

A celkem vzato dobřes udělala.

Ta líbí se mi, žel, že párou stinnou,

nuž prosím, z páry utvoř ženu jinou.

To těší mne, nuž, k nové radosti

máš jinou míti dle své libosti!

S modrého nebe padá večer šerý

a mládež jde se koupat do Tibery;

viz, kterak tmou ta nahá těla svítí,

jsou září, než se zlaté hvězdy vznítí.

Již slavík zapěl, keř se pohnul tmavý,

a Cicero, ten moudrý, holohlavý,

již s Manliem si nalil pohár pátý

a upřímným se stával vínem vzňatý

a k němu blíž se sklonil s šepotáním

a nevěděl, že v stromech stojím za ním,

a pravil: „Věř mi, Clodie mám dosti,

mne nudí juž a doma mrzutosti,

a hlavní věc, juž Metellus se vrátí,

stát volá mne, čas přešel juž si hráti.“

Co zbylo mi, květ dýchal a pták jásal

a moře plamenů mi v srdce střásal,

já prchla v sad, byl divoký a stmělý;

já běžela a zřela, kterak bělí

se koupající temnem údy nahé,

mé oči byly nyjící a vlahé,

pás povolil a dolů spadla říza.

Jak na jaře se s břízy řine míza,

mé tekly slzy – skok, já v řece byla

a jedno tělo jsem si vylovila,

to nejkrasší z těch hvězd ve vlnách tmavých.

Té noci spal na vrkočích mých plavých,

že Catull byl, to já jsem nevěděla.

Teď do věčnosti tak bych spat s ním chtěla.

To trochu smutně zní a elegicky.

Však lásky konec bývá taký vždycky.

Dost hezká to a příjemná je žena,

však Bethsabe mně líbila se víc.

Co Catull mi a Cicero, to pěna,

již nesfouk čas, leč pro mne skoro nic,

ta žena má jen cenu literární,

ač závistivě skoro připouštím,

že hoši bývali to asi švarní,

jimž lásky svojí vystrojila šprým,

a nedivím se, že se Catull zbláznil;

číš poesie svojí plamennou

jí rozlil po těch plných ramenou,

na ňadrech lásky marnotratně práznil,

však žena na konci jest jako žena,

hni páry oponou – mě baví změna.

Ta líbí se mi ze všech nejvíce,

jí z očí plápolá vztek tygřice,

to vášeň zosobněná, to je hněv,

to nenávisť, nuž, koruno ty děv,

své tajemství mi bez rozpaků zjev!

Ta žena veliká je, taký plod

se v každé podjeseni nečesá,

tou chlubiti se může pekla rod,

toť Lucifera první maitressa,

a mně jen musíš, brachu, děkovat,

že vidíš ji tu in natura stát.

Za doby mé, ve vášně víru stálém

byl pro mne pustý, prázný Jerusalem,

těch hejsků vír juž nestačil mi víc,

to děti, bezvousá jich byla líc.

Já snila velikého z lesa muže,

byť třeba oděn v medvědí byl kůže,

však sílu vlka v pažích musil mít,

a proroka hněv, před nímž chví se lid.

Mne bavil v kalu lidstva pravdy mstitel,

jej vedli kol a děli: „To Jan Křtitel!“

Muž divoký, vous hustý měl i vlas,

a kůže zvířecí prs kryla mu i pás.

Já řekla sobě: „Tento, tento pouze,

ten divoch, obr, dostačí mé touze!“

A šla jsem za nimi, jej ve žalář

hned vrhli – v snu jsem zřela jeho tvář.

Být musí mým! Já pouze v něm jsem žila,

já do města šla, stráže podplatila,

před okna jeho mříží stála jsem

a dívala se k němu s úžasem.

Jej lákala a svlékala své šaty

a spouštěla vlas vlnivý a zlatý,

leč vždycky odvrátil se vážný, tich,

na vzdechy mé děl drsně: „Ty jsi hřích!“

Vše nadarmo. Vztek rozpálil mne v muce,

já ku králi šla a spínajíc ruce

jsem vztek svůj vlila v tance běsný rej,

a přitom stále, stále zřela jej.

„Co poroučíš,“ děl král, „to má se státi,

chci, co si zvolíš, v oběť tobě dáti.“

Já chtěla mít své lásky mstitele

a řekla chladně: „Hlavu Křtitele!“

Ó zjeve, stůj a v mhu se nerozplývej,

tu píseň Sireny mi dále zpívej!

Tys žena, jaké nám je potřebí,

když tebe zřím, mně zdá se o nebi.

Nu, nejsem mistr ve svém umění?

Jen škoda, že se v mhu vždy promění,

a člověk lačný s mozkem blázna

se chytá fantomů a prázdna.

Tvá odpověď, ta vždy je rázná.

Ta měla sílu, vášně žár,

blesk v oku, těla kyprý tvar.

A přec to byl jen mlhy cár!

Co ještě chceš snad viděti,

kyň, bleskem k tobě přiletí.

Chci vidět Evu, matku lidí,

jež na svět vnesla prokletí.

Zde třeba mnoho nákladu

a potom – jiný tady řídí

to zjevení – já ve své moci

mám pouze, ukázat ti Evu

ve lítosti a nebes hněvu,

ve pokoře a po pádu,

tu ubohou, jak bloudí nocí

a úpí – tvorstva záhadu.

Já chci ji ale vidět v ráji,

tu spanilou a kvetoucí,

jak podávala v lidstva máji

prs Kainu žitím kynoucí.

Kain nebyl, brachu, její syn,

hoch Lilithy, plod otce vin,

však Evu chceš-li přece zřít,

jak řek jsem, rač se spokojit.

Když jinak nelze – má to být.

Ať mluví pouze slovo jedno!

Ta mluví více mlčením,

než slovy může celý svět,

ta odpovídá úpěním,

jsi dítě hříchu, ztracen, klet,

a dědic útrap, muk a běd!

Mně smutno, teskno je a bědno.

Ó lotře ty a kejklíři,

jenž proměňuješ v chlubnou masku

vše, co mně mozkem zavíří,

lžeš pravdu, nadšení a lásku,

ó duše zrádná, upíří,

když člověk život prohýří,

ty odpovídáš na otázku

tím, lidskosti že přerveš pásku

a vysmíváš se – styď se, styď,

anebo lépe, juž se kliď

v klín pekla, jež tě vyplilo.

Ty všeho žití mohylo!

Ach Evo, Evo děkuju ti

za šedivý tvůj dlouhý vlas,

za slzy, jež jak perly svítí

na okraji tvých šedých řas,

jsem člověk, syn tvůj, cítím zas!

V tu bídu, v kterou uvrženi

zde zápasíme hříchem tvým,

já nechci množit kletby znění,

jež před bohem je prach a dým,

já spíše volám: „Sladká vino,

jíž člověku byl odňat ráj,

buď vítáno mi pravdy víno,

v mé mysli, myšlénko, teď zraj.

Chci zápasiti jako jiní,

chci trpět a chci bojovat,

má bolest – je mé dobrodiní,

jsem spasitel – kde byl jsem kat.

A mizerná ty chamradino,

jak mohlas mne jen oklamat!“

A já se dále budu smát!