VI. NOVÉ JARO. I.

Jasní se, jasní nebes báň,

rozpíná klenbu, rozrůstá se

výše a výš, tak odvážně – –

Stavitel Velký smělou rukou

snímá s ní mračné lešení.

Odkrytá jako mosaika

klene se svěžemodrá báň.

Zlatěji po ní zlaté slunce

stoupá a dýchá blaživě,

jak by jím Velikého Tvůrce

dýchalo srdce. Okřívá

ve tvrdém spánku pod ním Země,

nabírá tiše nových sil,

okřívá těžce poraněná.

Hle, jak se v spánku usmála

bleďoučká její líce! Cosi

libého se jí k ránu zdá.

Sněženkou drobnou, petrklíčem

smích ten se budí k životu.

Okřívá těžce poraněná.

Zarůstá tisíc jejích ran

zelenou travou ševelivou

pozvolna, sotva zdánlivě,

přece však zarůstá jí tiše

zapomínáním hojivým.

Již sebou hnala. Probouzí se.

„Vstávej a orej, poorej,

sedláče! Hotuj biče, rýče,

poorej, orej, sedláče!“

škovrtá skřivan. „Orej, orej,

sedláče!“ na sta jich škovrtá.

Hora se měkce rozmodrává,

v roklinách jen se choulí sníh.

Potoky hrčí rozbublané,

nedočkavými poskoky

za smíchu do světa se hrnou

s neskrotnou touhou pudivou

přes mechy, balvany a klády

do řek tam v dálce šumících,

do řek tak vážně zamyšlených,

by v nich a s nimi vepluly

pokorně, s dechem zatajeným

v majestát moře, v klid i bouř.

Okřívá poraněný Život.

Okřívá Pravda zraněná.

Přes vzpurný oceán si Lidstvo

podalo ruce – – Zdráva buď,

zdráva buď, zámořská ty sestro,

ty milá hvězdo svobody,

vysvitlá z černých a chladných mraků!

Dík tobě za ten spěch a chvat,

s jakým jsi přichvátala k bratřím,

abychom svorně s pohrdou

srazili křivopřísežníka,

zbabělce šaška s korunou

k zemi. A svět si pooddechl.

Navždy? Tak daleko myslit si

netroufal. Krátké jenom chvíli

rád byl, že po letech přepadu

oddechl sobě na chvíli aspoň,

chvíli. Již vojska znavená

do rodných vracejí se domů,

k tvořivé práci. Dokořán

žaláře křivd se otvírají.

Zřícenin odklízejí rum.

Zamlkle, hořkost ještě v srdci

ze zmaru práce stověké,

z podťatých životů a zásad,

zřícenin odklízejí rum.

Zbourané chaty, vsi a města,

strhané mosty, silnice

stavějí pracně, opravují.

Pole tam křísí rozrytá,

prořídlé vyčišťují lesy –

rodina srnčí s kolouchem

nekráčí v nich tam ostražitě,

skáče jen plachá veverka.

Pozvolna Život pookřívá.

Hruď ještě tluče poplachem.

Náplastí chladnou tiší rány,

palčivou bolest divokou,

zapomínáním. Ze řvu hromů,

z otřesů země šílených,

z vichřice vzpamatovává se,

z padoucích krutých záchvatů,

z kročejů démonových drsných

zvolna se vzpamatovává,

pozvolna opět k lidskému.

Blažeji dýchá zlaté slunce,

vonivě větřík polétá.

Potoky hrčí rozbublané,

u nich to raší z bujných vrb,

kočičky už z nich vylézají.

V sadě si notí drozd a kos.

V trávě se jiskří sedmikrásky,

pod keřem šepcou fialky,

křehoučké osení si v poli

žvatlá jak děcko v kolébce.

Skřivani z něho vyletují,

sršivě zpěvné rakety,

sypou jen trylky, zpěvné jiskry,

jásavých trylků třpytný déšť:

„Ach, jak je tady krásně, krásně!

Lidičky, jaká rozkoš žít!

Orat a sít, sít! Orat a sít!

Nevíte, necítíte ani,

jaká je rozkoš v milování,

srdečko líbat, líbat rtík.

Tititi-tiu-tiu-tík!“

Blažeji dýchá zlaté slunce,

vonivě větřík polétá.

Na stráni třešně samá krajka,

nevěsty samé, družičky.

Jabloně u cest rdí se cudně

mladičkou touhou omamnou.

Zahrady div se neudusí

od vůně žhavě vášnivé;

tráva v nich zlatem postříkána

rozkvetlých prudko májíčků.

„Ach, jak je tady krásně, krásně!“

mudruje na jabloni kos.

„Ach, jak je tady krásně, krásně!

Lidičky, jaká rozkoš žít!

Jaká je rozkoš v milování!

Ach, jací jste vy tulipáni!

Pořád se hádat, rvát a bít!

Nevidět, co tu krásy, krásy!

Furlijo-vio-rio-tvík!“

Blažeji dýchá zlaté slunce,

vonivě větřík polétá.

V míhavém letu přiletují

k potočním břehům vlaštovky,

v zobáčku každá na své hnízdo

odnáší kousek staviva.

Potoky hrčí rozbublané

za řeči, smíchu, poskoku.

Chlubivý blaťouch u nich pyšně

do zlata sází stříbro vln,

v stříbrných vlnách jako šípy

míhá se, střílí sebou pstruh.

Všude, kam démon nešláp’ krutě

šlépějí svojí morovou,

plno je klíčení a poupat,

procitlé mízy životní,

rozpuklých květů, svitů, smíchů,

svátečních tónů barevných,

nyjících něžně tichou touhou,

tam prudkou vášní hořících;

plno je živých, chtivých hlasů,

popěvků, hvizdů, bzukotů,

čmeláci na čellové struny,

na tenké, zlaté roj zas včel.

Ba i ta hruška v širém poli,

sotva se držíc na nohou,

trouchnivá, polosuchá tetka,

už jenom sem tam lísteček,

větev má jednu rozekvetlou,

na ní si ptáče hopkuje:

„Ach, jak je tady krásně, krásně!

Lidičky, jaká rozkoš žít!

Jaká je rozkoš žít, žít, žít!

Nevíte, necítíte ani,

jaká je rozkoš v milování!

Tititi-tiu-tiu-tík!“

Zamlklá jest jen lidská mluva.

Hlas její dosud zaražen.

Otroků démonových chechtot

zarazil v něm růst důvěry.

V koutě jak pes je Srdce lidstva,

zalezlý zhýralcův jak pes.

Na chvíli svobody tam čeká,

na rozkvět čeká veliký

všech drobných, malých srdcí lidských

všude a všude pod nebem,

jako v té zemi probuzené

chystá se na rozkvět strom i keř.

Stranou jen od nich chumáč dětí,

jako ty drobné pěnkavy,

honí se, skáče, popěvuje,

na vrbách dělá houpačky,

píšťalky z vrb si vyklepává:

„Píšťalko, píšťaličko, pěj!“

– „Sem, chlapci! Tu je pěkná haluz!“

– „Tu druhá! Ještě lepší je.“

– „Svažme je honem dohromady!

To bude slavná houpačka!“

Křičí to jako z rána vrabci.

– „Hej, Tondo, Tondo! Neslyšíš?

To budem lítat jako – jako

v aeropláně!“ – „Nováku,

sem, sem pojď! Sem! A ty se, Máňo,

tady chyť! Tady, hloupá! Tak!“

– „Odraz už, Tondo! Tak – tak! Chacha!

Tralala-hopsa-hejsa-hej!“

Do toho jara vzkříšeného

přichází hudba andělská.

Jinoši štíhlí, jasní, smělí,

z čela jim svítá nový den,

z oči jim blýská tvůrčí síla,

krok jejich – rytíř rozený.

Radost už jen se na ně dívat,

ten zrak, ten krok, ty postoje!

Což teprv slyšet zplna zpívat

poťouchlé jejich nástroje!

Pod paždí jedni nesou housle,

zpěvavé housle slavičí;

violu jiný a v ní skrytu

večerní vůni pohorskou;

onen zas klarinet si nese,

tenoučký úlek medový;

s čellem tu jiný kráčí lehce,

s moudrostí sladkých zvuků v něm;

uprostřed jako se svátostí

anděl se bere s cimbálem.

Pozadu Kašpar pobelhává

s brumtavou basou na zádech.

Oj, co vše tají se v těch houslích,

co všecko skrývá viola!

Co vše se choulí v klarinetu,

v čellu a base, v cimbále,

čeká, až vyhrne se volně

se skočným smíchem do světa,

jako se dravě děti hrnou

veselým proudem ze školy!

Jenom se tvořivě jich dotknout,

jen do nich dýchnout tvořivě!

„Oj, brachu, o pokladě skrytém

jdeme ti zpívat, člověče,

ne pohádku, ne dětskou bajku,

než radost, radost bez konce!“

Jdou neviděni, utajeni

všetečným zrakům zvědavým,

aby jen dílo bylo zjevno,

veliké jejich poslání.

Muselo být to zařízení,

skryti že jsou všem pohledům,

sic by, je vidět při tančení,

svět dívčí přišel o rozum.

Vždyť si mi samy stěžovaly:

„Jak jste se dříve měli líp!

Vy jste se aspoň vytančili.

A s jakou chutí! Ale my?

Představte si, dnes mladí páni

při krátkém tanci už zívají.

Jsou už tak pyšně blaseováni,

jenom se pansky dívají.“

A tu by zjevili se naráz,

jak by je nebe seslalo,

jinoši štíhlí, jasní, smělí,

z čela jim svítá nový den,

z očí jim blýská tvůrčí síla,

krok jejich – rytíř rozený.

Na moutě, já sám, býti pannou,

vida je, bál bych se o rozum.

Já totiž viděl je a slyšel,

v duši zní dosud jejich hra:

ta divná harmonie zvuků,

bratrů všech ranních svítání,

bratrů všech hvězd, těch květů nebes,

bratrů všech květů, zemských hvězd;

v duši zní slavný průvod tónů,

hovory jejich, jásot, zpěv,

zvroucnělá jejich objímání,

šepoty, smíchy, polibky.

On totiž zrak i sluch mi přetřel

úsvitnou rosou dobrý duch,

stařeček dobrý, duch hor našich,

na volné slunné mýtině,

když jsem tam hoch byl na jahodách,

malinách, ptačí tam chytal zpěv,

sledoval za rodinou srnčí,

s veverkou smál se, sám veverka,

horským se nemoh’ vynadivit

květům, hře slunných paprsků,

osadě hříbků a muchomůrek,

ej, ej! – a tak se stalo již,

že jsem směl za nimi potichu kráčet,

hře jejich z dálky naslouchat.

O čemž vám tuto něco povím.

Je to sic pro mne riskantní.

Jak to zní v duši, kdo to řekne?

Můž’ zaznít víc než ozvěna?

Bylo to za čistého rána,

slunce už bylo nad horou,

pod horou pole překopával

muž s bledou ženou, zmořenou.

Kalhoty, čapka ještě na něm,

jak si je z vojny přivezl.

Tvrdé je pole, udupané,

tu zase krutě rozryté,

od kopyt, vozů rozježděné.

Zaklne muž, jak zakopne:

„To aby čert sám tady kopal!

Beztoho jeho dílo to.“

– „Ba, to se ďábli vyrojili,“

opřena o svou motyku

záda si žena narovnává.

„Kdyby jen on tu s námi byl,

on, naše radost, naše duše!

Nač jsem ho odchovala? Nač?

Kdesi tam v cizí šachtě leží –“

Mlčky muž překopává zem.

Několik rolí od nich níže

do půdy překopané již,

zorané, kypře zvláčené,

rozsevač zrno zasívá.

Pevným jde krokem, odměřeným.

Po každém kroku nabírá

z bělavé plachty jako z mošny

prohršlí zrna vzácného,

hází je v půdu v přesném taktu.

velkého rytmu svatého.

Hlava se leskne nepokrytá,

nad ní si skřivan škovrtá

v omládlém slunci – kdesi blízko

kukačka kuká – a co krok,

zašustí zrno, zašelestí

velkým tím rytmem tvořivým.

Přísná je tvář a zamračená,

křiví se ret: „Ne marně-li

plýtvám tím zrnem drahocenným?

Nevžene zase hordy své

korunovaný ďábel na ně?

Pluky a baterie své?“

zatrpkle dí, a zrno šustí

šelestem vážným, posvátným,

nadějí tichou, důvěřivou,

v přesném jak taktu padá v zem.

Z prořídlé hory nedaleké

zalétá hlomoz rubců sem.

Záseky v horách odklízejí.

S hukotem temným, rachotným

padají kmeny osekané.

Po svahu klády spouštějí.

„To je mi zatracená práce!

Odklízet, co tu ďábelský

natropil pych!“ – „Kus pekla je to!“

– „Tohle je práce pro toho,

kdo to vše spískal, tuhle hrůzu,

pro toho ďábla ďáblů všech!“

čertí se hlavy rozezlené,

– „Pozor tam! – Pozor! – Pozor tam!“

povely křičí rozhořčené,

v zápětí hukot, buchot klád –

zaduní půda, zatřesou se

prořídlé jedle. Chvíli klid.

Rubci si čela utírají.

– „Tak zase do toho!“ zní hlas.

Údery seker znějí znova,

tvrdší než zvuky kukačky.

S hlomozem opět padá kláda,

hlasitě opět kleje kdos.

V údolí blízkém pod tou horou

žene se prudká bystřina.

Most přes ni trčí rozstřílený,

do vody téměř zapadlý,

most, po němž dráha denně, denně

sváděla lidi z daleka.

Rušno tam jako v mraveništi.

Hemží se lid. „Hej, rup! – Hej, rup!“

proniká hlas a po něm rána –

dopadá beran železný,

bouchá a bouchá na kůl vzpurný.

Vítězný zvuk „Hej rup! – Hej, rup!“

rytmem zní neúprosně krutým.

Napíná pevné provazy

dvakráte dvacatero rukou,

beranem švihá do výše,

spouští jej na kůl vzdorovitý

zase a zas – „Hej, rup! Hej, rup!‘

dokud jim sbormistr jejich klidný

nezvolá spokojeně: „Dost!“

– „Pod toho berana dát hlavu,

ze které vyšla neřest ta!“

prohodil kdosi z nádeníků,

zatím co jejich dozorce

pozorně zkoumá, do řečiště

leze-li správně vzpurný kůl.

– „Nevíš, co mluvíš. Chtěl bys to též

vidět?“ – „A tamhle na frontě

mohl jsem, pravda, vidět tisíc

rozbitých, rozstřílených hlav?

Nelidsky rozbitých až hrůza.

S hrůzou ses tázal: proč a zač?

Proč pak a zač to mrzačení?

Měl bys to vidět. Byly to

taky přec, myslím, hlavy lidské.“

– „Zub za zub, oko za oko.“

– „Tam, tam s ní, s lebkou! Pod berana!“

hřmotí kdos třetí. – „Vymýšlet

dobro a řád – to nedovedou

zhýčkané hlavy zlotřilé.“

– „Na srnce, jeleny a kance

honba už panstvu nechutná.“

– „Zajíce už a koroptvičky,

to přenechali sedlákům.“

– „Ďábli! A proto válka, válka!

Honba tak interesantní

pro nervy hodně otupělé.“

– „Při kávě čítat depeše:

Pět tisíc mrtvých. Zbytek zajat.“

– „Pánečku, a ty dodávky!

To se ty milionky hrabou!

Občane, plať a hubu drž!“

– „Dál!“ zazní povel dirigentův,

rozprávka rázem umlká.

Dvakráte dvacatero rukou

napíná opět provazy,

sbormistr opět předzpěvuje

hlasně: „Hej, rup! – Hej, rup!“ a sbor

rytmem tak neúprosně krutým

beranem švihá do výše,

bouchá jím na kůl vzdorovitý,

bouchá jím dál – „Hej, rup! Hej, rup!“

Andělská stanula tu hudba.

Naladil každý nástroj svůj,

smyčce již drží nad strunami,

obočím primarius hnul –

vyrazil slavný průvod tónů,

jiskrných tónů krevnatých,

jadrných postav bohatýrských,

vtělených ranních červánků,

z vysoko vyklenuté brány

paláce křišťálového.

Bohatýr samý, jasný, smělý,

z čela jim svítá nový den,

z očí jim blýská tvůrčí síla,

krok jejich – rytíř rozený.

Stříbrné, zlaté podkovičky

z cimbálu pobřinkávají,

jak oni z brány vyjíždějí

paláce křišťálového

do širé Země zpívat píseň

o kráse toho paláce,

o divných pokladech v něm skrytých,

o jeho slunci – knížeti

s mocí, jež hory přenášívá,

s vůlí, jež hory přerůstá;

o jasné luně – jeho kněžně,

kam kročí, kvítko vyrůstá;

o jeho hvězdách – zpěvných dcerách

švitorných rtíků, mnoho slibných,

něžných jak louka pohledů;

o dalších hvězdách – jasných synech

s lukem, jenž cíle nechybí,

s myslí, jež o překážce nesní;

o jeho sadech divotvorných

s ovocem vůně zázračné;

o jeho svůdných labyrintech

s tajemnou sítí bludných cest;

o jeho květech nad vše květy,

o jeho tichých studánkách,

čistějších nad studánky horské,

se živou vodou křísivou;

o jeho hřmících vodopádech,

o jeho mořích bezmezných,

bouř vášní z dna je vytrhává,

aby je vrhla ke hvězdám;

o jeho perlách na dně moří;

o jeho snících jezerech

s bílými na nich labutěmi –

andělská hudba vyhrává.

Zpívají struny s klarinetem,

s rozezvučelým cimbálem

velikou úsvitovou píseň

o křišťálovém paláci,

známém, a přec tak nepoznaném,

blízkém, a přec tak dalekém,

paláci bájném – Lidském Srdci.

Ne staré noty pohádku,

ne staré noty dětskou bajku.

O Lidském Srdci zpívají,

o hradě tvrdším nad vše hrady,

s poklady nad vše poklady.

Zpívají struny s klarinetem,

s rozezvučelým cimbálem

velikou úsvitovou píseň:

„Lidstvo, kde velký zázrak tvůj?

Kdy se tvých srdcí miliony

slijí už v jedno jediné

veliké divotvorné Srdce,

tvé, tvé to srdce, Lidstvo, tvé?

Na půli cesty teprv stojíš;

druhá půl, delší, před tebou.

Um tvůj již dávno koná divy,

čím dál tím větší zázraky;

ty však, ó Srdce Lidstva,

největší světa zázraku,

mlčíš a sotva známku dáváš

o tluku svém. Tvé poklady –

zaváté pískem v poušti chrámy.

Tlukot tvůj dosud neslyšný.

Proto ty zázraky tvé hlavy

dosud jsou chladny, ba i hůř,

v zárodku svém i zkázu nesou,

zpuštění všeho na Zemi.

Tvých třeba zázraků, ó Srdce!

Vzchop se a vzmuž a obejmi,

obejmi unavenou Hlavu,

osvěž ji svými polibky!“

Rozlévá se ta hudba vzduchem,

jako to teplo sluneční.

Rozlévá protepleným vzduchem,

jako se vůně rozlévá

z kvetoucích lip a horských lučin,

z alejí starých akátů;

jako ta vůně žitných polí,

jako ta vůně dumných hor –

tak se to z houslí rozepělých,

z rozchvělých viol, z vážných čell,

z rozjásaného klarinetu,

z roztančeného cimbálu,

rozvážných útrob moudré basy

rozlévá teple po světě,

jako by ruku tiskla ruka,

kol šíje jak by objímal,

jako by čelo, ústa líbal,

na srdce srdce přivíjel.

Jak se to perlí, jak to trýská,

jak to z nich touží oddaně,

jak to z nich prahne do rozpuku,

jak se to směje, zajásá

jakousi novou, zdravou silou,

která se zlu hned protiví;

takovou novou, zdravou silou,

jakýmsi vzletem obětním,

jakýmsi smělým odhodláním

bez rzivé skepse, bez pochyb.

Vzduch se tím všecek proměňuje,

obloha výš se rozpíná,

hory jsou modřejší a vyšší,

čistší je v poli každý květ,

smích jeho oček důvěrnější,

něžnější jeho vonný dech.

Rozlévá se ta divná hudba,

ej, co ten cimbál vyvádí!

Tu jako do ucha cos šepce

šepotem šťastným, veselým,

jakým jen děti šeptávají

matkám své sladké tajnosti;

tu hned si zahrá mnohohlasně

na drobné zvonky-perličky,

jak by se hustě ze hvězd sypal

drobounký deštík zvonivý;

tu zase na vysoké struně

jásotně sobě zazpívá,

aby pak zatančil si skočnou,

jako ten šuhaj s děvčaty,

ohnivou v plné kráse skočnou

se všemi kolem děvčaty,

pružnými, mrštnými jak srnky,

s tisíci jisker v pohledech,

s tisíci tluků v mladých srdcích,

s tisíci smíchů v poskoku.

Hraje, jak chtěl by zem i nebe

rozjařit jednou k úsměvu,

celý by svět si ruce tiskl,

celý by svět se objímal,

polibek vtiskl v ústa věrná,

na srdce srdce přivinul.

Dlouho tak vyhrává svou píseň

tajemná hudba andělská.

Po každé strofě o krok dále

na pouti své jdou pozemské.

Jdou zcela tiši, neviděni,

ztajeni zrakům zvědavým,

aby jen dílo bylo zjevno,

veliké jejich poslání

celému světu, všemu lidstvu

bez hranic všelikých a tříd;

aby jím srdce okřívala

k nepoznanému veselí,

jako se sluncem země křísí,

nabírá mízy strom i keř,

kdekoliv roste nebo klíčí

bez hranic všelikých a tříd.

Zenitu dostoupilo slunce.

Tiše hrá hudba andělská.

Poledne. Odpočívá vesmír.

Utich’ i pták, i drobný list.

Jenom ta hudba rozlévá se,

jako to teplo sluneční.

Na mezi usedl si tvrdé

muž s ženou bledou, zmořenou,

z vojny co nedávno se vrátil,

pole teď překopával své,

rozryté, tvrdé, udupané.

Z uzílku mlčky vytáhl

dokrojek pecna s kusem sýra,

rozkrojil na dvé, ženě dal.

Sedí a mlčky pojídají.

„Ta zem jen voní,“ po chvíli

prohodí muž. – „Což, zem je dobrá,

štědrá je. Kdyby jenom svět

nekazil lidem práci, život

netrpčil.“ – „Dalo by se žít,“

přitaká muž a ukusuje

z krajíce. „Dalo by se žít –“

praví a na ženu se dívá.

– „Kdyby tu on byl, on, náš hoch!“

Usedl také na své mezi

rozsevač přísný. Pojídá,

na kyprou pohlížeje roli.

„Ta zem jen voní dobrotou,“

zahleděn povídá si v duchu.

„Dobrotou voní. Dáš-li jí,

ona ti vrátí mnohem více,

ona ti vrátí mnohem víc.

Taková není každá matka,

a dítě k matce ještě míň,“

zahleděn povídá si v duchu.

„O cizích ani nemluvím.“

Odpočívají také rubci.

Pojídá každý, co kdo má.

Kdo již co snědl, klidně bafčí,

o kládu opřen na zemi.

Za chvíli všem se z dýmek kouří.

– „Ono se pěkně pracuje,

je-li ta práce, jářku, k čemu.

Ale jen, sakra, odklízet,

druhý co nekřesťansky zboural,

zkazil a zničil, to vem čert!“

– „Ctít se má práce!“ – „Pravda, že ctít.

Ctít se má ruka člověčí.“

– „Ale ne ta, ne ta, co vraždí.“

– „V člověku člověk.“ – „A ne vlk!“

– „Člověka v člověku vždy vidět,

z člověka dělat člověka,

to je mi pravým náboženstvím,

ne žehnat zbraním válečným“ –

rubec tam jeden mává rukou,

až mu v ní dýmka vyhasla.

– „To bych si myslel!“ tvrdí kdosi.

– „Musíme sami lepší být,

u sebe musí každý začít,“

tam ten mu dotvrzuje zas,

dýmku si opět zapaluje.

– „To si běž jinam vykládat,

kde mají uši zašity v kapsách!“

kamarád obořil se naň,

o kládu opřen v suché trávě.

– „Nejdříve u svých, pak u cizích.

Není to pro nos domýšlivců:

,My víme všecko. Boha jsme

odhlasovali, sesadili.

Nového jsme si zvolili.

My víme všecko. Naším teď bohem

paragraf.‘ Ale na klíně

večer když sedí tobě děcko,

suchý je, brachu, ten paragraf.“

– „I zatracený redemptoristo!

Že zuju botu a křápnu tě!“

zakřikl kamarád ten v trávě.

– „Myslíš, tvá bota to rozhodne?“

zasmál se klidně ten s tou dýmkou.

– „To se to řekne!“ brouká tam kdos.

„Jak se mám zlepšit, když jsem ještě

dobře se neměl?“ – „Nedudli!“

zahoukl soused natažený

na zemi, ruce pod hlavou,

ospalá zpola přivíraje

víčka. „A mohli byste už

mlčet. Chce každý jenom hubou

slepovat rozklížený svět.

Zavřete už tu kazatelnu!“

hubuje, na bok léhaje.

– „Á hleďme, hleďme milostpána!

Milostpán by si zdřímnout chtěl?“

– „Na velký oběd krátký spánek,

to je přec předpis,“ štířil se druh.

– „Tak si už zlepšeme ten život!“

chechtal se jiný. „Na chvilku

aspoň!“ – „No, tak už ticho! Cákryš!“

Nikdo už nehlesl. Ztichlo vše.

Oči se přivřely. Klid teplý.

Kdosi tam už i pochrápá.

Utichl také předzpěvovač,

utichl beran zuřivý.

Na břehu pestře rozloženi

honci už jeho táboří.

Sportku co chvíli vytahují,

pouštějí modré obláčky.

– „Nás aspoň v Rusku odvšivili,“

vyhrkl jeden, odhodiv

sportku již k prstům dohořelou,

„měli by odvšivit též svět.“

– „Mnohý vám pěšinky měl celé

vyžrány od vší na těle.

,Ach, ach, jsem znovuzrozen!‘ skákal

radostí, když byl očištěn.“

– „Od vší nás, víte, odvšivili,

ale ty horší zbyly tu,

nestoudná tahle nečistota:

chamtivost, podvod, násilí,

protekce, stranictví a záští.

Rypáky vidíš prasečí –

odplivnout musíš.“ – „To jsou, braši,

hroznější vši, než známe my.

Ony jdou také na ty bratry,

co mají kůži jako hroch.“

– „Ztěžka to půjde, odvšivit je.

Tyhle vši, ty jsou zažrány!“

– „Pánečku, ty jsou od stvoření světa.

Mají už právo občanské.

Byla už Eva zavšivena –.“

– „Půjde to, hoši, půjde to.

Mast na to musí přijít ostrá.

Ostrou tu mast a zžíravou

každý z nás musí připravovat,

natírat jí ten všivý svět,

až se on zvolna poodvšiví,

až se on zcela odvšiví

a bude skákat, povídám vám,

bude on skákat radostí,

bude se smát a mnout si ruce:

,Lidičky, já jsem obrozen!

Lidičky, já jsem znovuzrozen!

Cítím, je radost tady žít,

dá se tak krásně žít – to cítím,

po prvé cítím, po prvé.‘“

– „Ej, chlapče, básníš, básníš!“ zabrouk’

nevrle druh. Tu ozval se

dozorce: „Proč by zrovna básnil?

Když jsme se odvšivili my,

proč by se neodvšivil jiný?

Proč by se neodvšivil svět?

Nevděčné je sic prorokovat,

nevděčné o nápravě snít

nebo snad chtít ji doopravdy.

Za blázna mají tebe hned,

za naivníka, zvlášť ti chytří.

Horší však je žít bez víry

jako ta věžní korouhvička.

To se snad hodí drndičkám,

treperendičkám kaféšvestrám.

Muž však, tak aspoň smýšlím já,

silnice má vždy urovnávat,

klást na ně hladké koleje,

jak my zde stavět pevné mosty,

nejenom však ty pozemské,

ale též silnice ty vnitřní,

vnitřní ty mosty, po kterých

přes všecky překážky a křivdy,

přes všecek kal a neřesti

pravda má jít a lidské dobro.

Můžem-li stavět pozemské,

proč bychom nemohli ty vnitřní?

Proč? Proč? Já věřím v možnost tu.

Ale už pause naší je konec.

Hodina naše odbila.

Dál!“ – bratský dozorcův zní povel.

Rozprávka zvolna umlká.

Dvakráte dvacatero rukou

napíná opět provazy,

sbormistr opět předzpěvuje

hlasně: „Hej, rup! – Hej, rup!“ a sbor

rytmem tak neúprosně krutým

beranem švihá do výše,

bouchá jím na kůl vzdorovitý,

bouchá jím vesele: „Hej rup!“

Andělští hudci neviděni

zvolna se ubírají dál,

tu se zas chvíli zastavují,

hrají a hrají, a ta hra

vonivě vzduchem rozlévá se,

jak posečená otava.

Kašpar si zatím hoví v trávě,

poléhá, dřímá, pochrápá,

a jde-li chvíli za anděly,

to jenom zívá za nimi.

Na blízké stráni pod oborou

stádo se pase prořídlé.

Tu a tam kráva odpočívá,

tam zase koza vzepřená

březové větve oškubuje

mrštně a labužně, a s ní

malé si kůzle pochutnává,

veselý čertík nezbeda.

Na matčin hřbet si vyskočilo,

ohýbá horní větvičky,

s chvatnou je chutí okusuje,

aby pak s pružným poskokem

s matčina hřbetu seskočilo

s březovou v zubech větvičkou.

„Paseš už, paseš?“ na pastuchu

skrytého kdesi volá kdos.

„Jaká pak pastva! To je stádo?

Ani se nechce zatroubit!“

z úkrytu pastýř odpovídá.

„Zatrub jen, ať je veselej!“

V kamenném lomu nad tou strání

dunivě se to rozléhá

od kyjů dravě hlodajících,

od vrstvy padající v důl.

Skřípají kola, vozka křičí,

s námahou naložený vůz

vyjíždí z lomu rachotivě.

– „Stavte jen, stavte,“ volá kdos,

„ať je kde položit si hlavu!“

– „Než to zas ďábel rozbourá,“

zabručí vozka, práskne bičem.

„No, no, ty stará! Chyť to, chyť!“

nad podsedňákem zlehka švihá,

„No, no!“ a bičem zapráskne.

„Už to hned půjde s kopečka!“

koníky těší, a již sjíždí

vůz plný hrubých kamenů

po svahu mírném pod oborou

k vesnici blízké pod chlumem.

Hýbá se víska novým ruchem,

opravou, stavbou, obnovou.

Tu teprv ze hromady zkázy

zřícenin odklízejí rum;

tu nový předek přistavují;

tam od základů stavějí,

sražený komín dostavují,

kuchyni, kůlnu, komoru.

Na prázdné návsi nové krovy

svazují zvolna tesaři.

–„Tak jenom vzhůru s nimi, vzhůru!

Ať na nich zasměje se máj!

Hustě a pěkně opentlený,

s veselým dole soudečkem!“

volá tam kdosi na tesaře.

– „Což ten se brzo zasměje,

radš ať se zasmějou tam uvnitř!“

dodává tesař obstárlý.

– „Tam bude se smíchem to těžší.

Zahnali nám ti ďábli smích,“

první hlas jemu odpovídá.

– „Pořádně nám jej zahnali.

Svět chtělo peklo opanovat.“

– „Ono i tak je pekla dost,

jen že si nedává tak říkat.“

– „Ba je ho víc, než myslíme.

O komže ,To je z Boha člověk‘

můžeš tu zvolat? Do srdce

jak se mu podíváš jen hlouběj,

uvidíš, že tam sedí čert,“

trám přitesávaje dí tesař.

„O nebi zvíš jen v pohádkách,

ve školních knížkách, potom ještě,

samoten polem zrajícím

kráčíš-li, nežli přijde na trh,“

dí odkládaje sekeru.

„A přece cítíš, že je zrovna

ustláno v srdci, by si v něm

ulehlo nebe; místo něho

hoví si pod duchnou v něm čert,“

obstárlý tesař mluví vzpřímen.

„Domky, co my tu stavíme,

paláce, co stavějí v městech,

nedají odpočinku nám,

nezbudujem-li v srdcích stánek,

aby tam spočinul sám Bůh,“

obstárlý tesař mluví vzpřímen,

by hned zas schýlen tesal trám.

Dál, dál se berou hudci z ráje

chodníkem, bílou silnicí.

Hrají a hrají, vyhrávají

po celé dny a ještě víc

po celé večery, kdy v nebi,

na velké jeho lučině

drobounká kvítka vyrůstají,

porůznu sem tam procitlá,

zářivě brzo rozkvétají,

až je jich plna plničká

lučina nebes nekonečná,

bzukotná, vonná, vonnější

nežli ty naše pod horami;

na zemi zase milenci

v důvěrná ústraní se berou

stavět si v srdcích nový svět

anebo v sutiny je pusté

požárem vášní proměnit.

Hrají a hrají, vyhrávají

s úsvitem prvním nad horou,

kdy se zas k práci rolník budí,

z hospody piják vrávorá,

pacholek vstává krmit koně,

topič zas krmit hladný stroj.

Nad horu vyhlídlo už slunce,

rušno již všude na zemi.

Do toho ruchu hudci z ráje

hrají a hrají oddaně.

U cesty v trávě tulák leží

pod švestkou, jichž tu aleje

rámuje zaprášenou cestu.

Po boku torbu má a hůl.

Zdravým si spánkem oddychuje.

Pospává cestou Kašpar též,

jda v stínu švestek po pěšině.

Zakopl o tuláka on

a už byl v příkopě. Jen hudci

andělští uviděli to,

Kašpar jak vletěl do příkopy,

leží v ní vzhůru nohama.

Protírá tulák těžké oči:

„Adame, to tě kopla zem,

že ji tak dlouho tlačíš!“ – k sobě

dí, vpravo, vlevo pohlídá,

jak by tu nohu hledal hrubou.

„Hýbej se, hýbej, nehybo!

Na nohou je už všecko, zpívá.

Slunce je dávno nad tebou.

A po kabátě též ti leze

slunečko – zrovna do díry –

ej, mrška, vyhnulo se díře –

křidélka rozevřelo – frnk!

A ty tu ležíš, mrcha líná.

Což, je tu pěkně poležet.

Povětří, stromy – jen to zpívá,

až je i tobě do zpěvu.

Slyšíš to, že jsi nepřejezen.

Panstva těch velkých, těžkých břich,

kterým se srdce topí v sádle,

Adame, ti to neslyší.

Ostatně – kterak můžeš tvrdit,

že to z nich žádný neslyší?

Záleží na tom, jak už sádlem

srdce jim v těle obrostlo,

zdali už u brady je pupek,

či jen jak pavučinkou as.

Sucháče znám já, hubenáče,

hryzkůrky, chrty lakotné –

najali by tě za půl groše.

Stokrát jsou horší břicháčů.

Břicháček každý také nedá.

Do kapsy jít – proň námaha!

Dost práce má pot s hlavy stírat,

kývne však služce: ,Dej mu tam!‘

Není on z přesvědčení dobrák;

dělá to jeho konstrukce:

pohodlí chce mít, klid a pokoj.

Sucháč, co od závisti schne,

peleší v cifrách, co mu vydá,

strhne-li rukám, přirazí

na zboží, vypočteně zlý je.

Ten obě uši zaschlé má.

Neví, že kdys, jak on teď v cifrách,

budou v něm červi pelešit.

Neví to hloupá trulanula.

Co jemu drozdík, pěnkava,

skřivánčí škovrt pod oblohou,

co jemu, éh, co slavíček?

Břicháček mnohý přec je slyší

v zahradě ráno při kávě,

s cigarou vonnou – éh, tak vonnou,

éh, mít jen špačka z ní! – slyší je,

ale ne tak, jak ty je slýcháš

po dobrém spánku za rána,

víš, tak – nu, jak bych to jen řekl? –

víš, víš – tak – o hrubé jak mši.

Přeju vám, panstva, vaše bříška.

Jezděte s nimi do lázní!

Schněte jen dál, vy suší páni

z Kosti a Kůže! Schněte dál!

Vindry bych od vás nevzal zdarma.

Na moutě, jste vy chudáci.

Dám vám to na papíře s kolkem.

Adame, nemudruj, a vstaň!

Nejsi přec tlustý ani suchý.

Všecko ti zpívá, vyhrává.

Slyšíš to, že jsi jak ti ptáci

– až na tu uniformu tvou.

Ta, synku, není jak ta ptačí.

Má i ten vrabec lepšího

krejčího, má i lepší prádlo.

Ba i to prádlo lepší má.

Prádlo – éh, raděj nemluv o něm!

Tak jenom bez prádla stvořit nás –

to přece není dokonalost.

Ba má ten vrabec ještě cos

lepšího: má svou vrabčici v hnízdě.

Z hnízda pak mladé vyvádí –

vrabčata, ten zas skřivánčata,

učí je lítat, škovrtat –

ej, ej! Co ty máš, Adame? Co?

Kde ty máš svoji Evičku?

Rukáv máš, utřít suchou hubu.

Ale jsi svobodný jak pták,

veselý jak ta švestka v květu

– jen že ta švestka švestky má,

a ty jsi bez švestek. A pořád.

Dobré jen nohy, žaludek

máš, říká svět, a ruce shnilé.

Copak jsi stvořen jen s rukama?

Nenosíš veselou též hlavu?

Nechte tu ruku! Motyka,

sekera pro ni jako pírko.

Najme tě sedlák, poděláš,

vyděláš, a zas hajdy světem!

Adame, nemudruj, a vstaň!

Ať se mi tady nepřeležíš!

Hleď, od kolu tam větřisko

odtrhlo štěp! A už se křiví.

Přivaž ho přece! Hýbej se,

nehybo, jako že jsi Adam!

Od světa také odtrhlý,

nesený větrem pokraj světa.

Jdi, nařež prutů vrbových,

přivaž ho! Tebe nikdo z mlada

nepřivazoval. Nechtěli

s cizím se štěpem natahovat.

Éh, páni zchoulostivělí!

Nepoznals mámy ani táty –

jenom tě odstrkovali.

Nechtělo se jim s tebou špinit,

nechtělo se jim s tebou hrát,

s takovým scvrklým padavčetem.

A řekni, zdali by ses sám

s takovým špinil padavčetem,

jako jsi ty? – Ehé! Ehé!

To je mi otázka. Hned k ní huba

zamrzá. – Inu, krásný je svět –

až na ty lidi, na ty lidi.

Adame, nemudruj, a vstaň!

Hni se přec, hni a měj se k dílu!“

A tulák vstal a vrbových

nařezal prutů.

„Přivážu ho,

pěkně ať roste, pěkněji,

Adame, nežli ty. A nejsi

špata, ba nejsi špata chlap.

Kapsu máš němou, přání málo,

nic víc, než ať tě v pokoji

nechají četníci. Všem lidem

pokoj dáš; ať tě v pokoji

oni též nechají, a hlavně

všeteční četníci.“

A vážně

přivázal štěp, vzal torbu, hůl

a dál šel zaprášenou cestou.