VI. Pohřeb.

Bucar, Maurů král již podleh,

se spojenci i vším lidem,

na polích u Valencie,

udolán byv slavným Cidem.

Dobrý Cid co mrtev nyní,

jedou v Kastilii v kroku,

na Babieçe Cid sedí,

ostatní po jeho boku.

Brnění na těle neměl,

lehká tkaň mu tělo kryje,

že kdo nevěděl, jest mrtev,

myslit musil, že on žije.

Po skončené denní jízdě,

s oře sundali jej hnedle,

a tak zůstal vzpřímen, rovný,

jakby pevně seděl v sedle.

Jeho choť Jimena Gomez,

posla slala bezpečného

ku příbuzným Cida, aby

uviděli návrat jeho.

K jeho zeťům poslala též,

královský jej vínek stínil,

ale ti než mohli přijít,

Alvar Faněz návrh činil:

Mrtvolu by v pevnou rakev

dobře zavřenou dát spěli,

purpurem ji ověsili,

zlatým klíčem uzavřeli.

Jimena v to nesvolila,

s nevolí se k pánům točí,

řkouc: „Jak Cid tu pěkně leží,

statně jak zří jeho oči!

Ježto on všem tak se jeví,

nic se nesmí pozměniti,

aby dcery, aby zeti

těšili se, jej tak zříti!

Jak tu nepochován dřímá.“

Jak si Jimena to přála,

schváleno; druž dona Sanchy

Garcie ho uvítala.

Na půl cesty do Olmedy,

vyjeli vstříc v jaré tužbě,

i dobrý král Arragonský

s všemi jeli, již mu k službě.

Na jich sedlech obráceně

zavěsené štíty čněly,

smutek svůj by okázali,

všichni černé pláště měli.

Rozpárané kápě plášťů,

jak žal kastilský se strojí;

doňa Sol a její dámy,

všecky byly ve závoji.

Žel svůj chtěly ukázati,

matka však to zakázala,

nebo Cid to zapověděl,

jeho vůle tak se stala.

Předstoupil král s chotí svojí

k Cidovi, jenž byl jak živý,

ruce jemu políbili

a při tom se velmi diví.

Nevypadá jako mrtvý,

zachovalý jest a žije!

Viděti jej přišlo lidí

z celé říše Kastilie.

Tak i don Garcia přišel,

vladař panství Navarrského,

jeho choť s ním, která byla

dcerou Cida statečného.

Políbili jemu ruce,

hojně slzy prolévali,

k svatému pak Petru táhli,

aby tam jej pochovali.

A sám Alfonso, král dobrý,

o tom, co se stalo, slyšel,

Toledu dal rychle vale,

ku svatému Petru přišel.

By jej slavně uvítali,

Cida příbuzní vstříc jemu

spěli, mnohé pocty vzdal král

tělu Cida zbožněnému.

Král jej pochovati nedal,

leč projevil vůli svoji,

ozdobeným před oltářem,

vystavit jej v plné zbroji.

Tizonu by, meč svůj věrný,

věrně třímal po svém boku.

Na marách tak Cid tam ležel,

ještě dýl než deset roků!