VI. Právo odvety.

Vím, křivda jak se těžce zapomíná,

nás víc než jedna v duše hloubi řeže,

však msta a hněv jsou oři bez otěže

ze stájů ďábla a ne Hospodina.

Co platno doušky pekelného vína,

mstou zpíjet se, však slovy jen a v leže?

Co platen pomník z mramoru a spěže,

když lepším být je hruď i hlava líná?

Mstít staré křivdy chcem, však dejme ruku

na srdce dřív, zda máme v sobě síly

být mstiteli? Zda soudci být jsme hodni?

Ne! pravím klidně, dokud v nesouzvuku

a v nesvornosti mezi sebou šílí

a česť si vraždí vlastní bratři rodní.